Kulturní šok a následná harmonie soužití v Japonsku
Napsala Nicole Tobišková, workcampy dne 6.listopadu 2013
Workcamp i cestování po něm bylo úžasné. Dětský tábor trval nakonec jen týden, takže první týden jsme měli jen na seznamování a nějaké malé přípravy. Naše představa byla taková, že budeme organizovat dětský tábor, ale po příjezdu nám oznámili, že jsme se trochu mýlili, a že my máme děti pouze „psychicky podporovat“. To se nám úplně nelíbilo a vzniklo kvůli tomu v začátcích pár diskuzí. Vedle nás tam totiž fungovala nějaká japonská organizace, která tábor od dubna připravovala a chtěla, aby se vše odehrávalo podle jejich plánu. My jsme do toho zasazovali své vlastní myšlenky, což se jim ne vždy líbilo.
Pak byl ještě problém s komunikací, protože my, dobrovolníci, jsme až na naše japonské členy mluvili jen anglicky a zástupci organizace jen japonsky a museli jsme spolu komunikovat. Naše campleaderka také moc anglicky neuměla, takže ne vždy pochopila, jak něco myslíme, což ze začátku způsobilo spousty slz a nedorozumění. Třeba jsme s dětmi absolvovali tří hodinovou diskuzi o nějakých pravidlech v japonštině, kterou nám nikdo nebyl schopný přeložit, děti tam usínali, my také a naše vtipné narážky na večerním meetingu ze začátku nepochopili. Pak nám třeba bylo řečeno, že se budeme sprchovat všichni najednou. Kluci, holky, děti, což jsme také vysvětlovali, že se nám nelíbí, že to u nás prostě neděláme, a že nemáme problém děti umýt, ale že dohromady se s nimi koupat nebudeme.
Postupem času jsme se ale (sama nechápu jak) i přes ty všechny jazykové a kulturní bariéry dokázali přenést, jak z naší strany, tak z jejich. Oni pochopili, že jsme tam přijeli pomoct, a že se chceme i nějak zapojit a vložit do toho kousek sebe a ne pouze koukat. Také jsme se sprchovali samotníJ. My jsme to začali brát vážněji a ty dva týdny byly nezapomenutelné. Je to zvláštní, každý jsme mluvili jiným jazykem, neměli jsme spolu dost dobře jak komunikovat, a i přes to jsme navázali skvělé vztahy. Já je respektuji, protože to, co dělají, je úžasné. Oni jsou opravdoví dobrovolníci. Jezdí třeba do Kambodži, do nějaké dětské školy, kde nic nemají a všechno dělají s takovým neuvěřitelným zapálením. S dětmi jsme poslední dny psali dopisy právě dětem do Kambodži, o níž měli přednášku, aby věděli, jak tam děti žijí.
Program tábora byl dokonalý. Byli jsme v jeskyni, pekáčovali na umělé trávě, káceli bambus, vyráběli nudle, zpívali japonskou písničku, vyráběli lampionky a bambusové svíčky. Dva dny jsme “hráli“ na zemětřesení, kdy si děti měly napsat seznam nezbytných věcí pro přežití na tři dny. Během té doby nešla voda, elektřina a žili jsme jen z toho, co si děti napsaly na ten papír. Bohužel naši skupinu nikdo nekontroloval, takže si napsala jen čtyři láhve vody a balík rýže. Nakonec se nad námi ale smilovali a nechali je připsat ještě něco dalšího. Děti se ale nepoučily a napsaly si o nějaké kalorické tyčinky a balení lunchmeatu, takže jsme měli takovou dietkou – viděla jsem, že děti mají hlad, tak jsem nejedla a v noci jsme s jednou Ruskou podnikaly tajné výpravy do automatu na zmrzlinu. Naštěstí to trvalo jen dva dny a ředitel tábora nám potom nakoupil spoustu sladkostí, brambůrek a všeho možného, protože jsme si dělali legraci, že hladovíme. Vše jsme potom rychle snědli a bylo nám pořádně špatně.
Poslední den jsme zapalovali lampiony a zpívali. Pro děti byla připravená velká grilovací party se strojem na zmrzlinu, cukrovou vatu, ohňostrojem apod. Zjistili jsme, že Japonci všechno dost přehání. Po odjezdu dětí jsme měli volný den a jeli jsme na výlet. Na konci byla velká rozlučková party. Já jsem měla v prvním týdnu narozeniny, takže mi udělali půlnoční překvapení a výborný dort, což mě dostaloJ. Snažili se připravit dokonalý program i pro nás, nejen pro děti.
Po táboře jsem jela s jednou další dobrovolnicí do Fukuoky a Tokya. Domluvily jsme se také na vzájemné návštěvě v Moskvě a u nás. Příští rok bychom si chtěly vybrat workcamp společně. Než jsem odjela, nenapadlo mě, že tam potkám někoho, kdo je přesně moje „krevní skupina“. Jinak tam ale nebyl nikdo, s kým bych si nesedla, a všichni jsme si užili spoustu srandy.
Po workcampu mi psala jedna slečna z japonské organizace, že ji po seznámení se mnou začala ČR zajímat, a že by se sem ráda podívala. Ráda by se zlepšila v angličtině, aby měla možnost se seznámit a najít si kamarády v zahraničí. Moc mě to potěšilo, a tak jsem ji pozvala k nám na Vánoce. Snad přijede!
Jsem ráda, že jsem jela právě na tenhle workcamp a právě do Japonska, protože lidé jsou tam neuvěřitelně ochotní a milí. Všude mi poradili a pomohli. Očekávání jsem měla velká, ale asi ne až tak moc. Už se těším, až budu mít odmaturováno, nějaké peníze k tomu, a budu moct znovu někam vyrazit.
Nicole Tobišková
Přečtěte si o nás
členství
Dveře otevřené mají u nás ale všechny skupiny lidí, kteří mají smysl pro humor, chtějí se scházet a souhlasí s ideály, které Duha naplňuje.
historie
Duha má za sebou více než 35 letou historii. Zajímá vás, jak v roce 1989 vznikala?