Hlásíme – úkol splněn! Přesně podle dohody na Závěrečné…
Napsala Olga Oliška Palová dne 27.září 2013
Místo do země indiánského kmeneTébiů, do překrásné „prérie“ v Terezském údolí, jsme se vydali na cestovatelskou pouť křížem krážem po celém světě. Hledali jsme různé kuriozity a sestavovali sbírky pro naše české muzeum. Přesně podle odkazu Roberta Ripleyho, který jsme objevili ve starém kufru v parku právě při naší Závěrečné…
Základní tábor jsme „rozbili“ v obci Hraničné Petrovice. (A tak jsme poprvé v historii oddílu vyměnili stany za budovu. Zvyknout si bylo zpočátku dost těžké)… Celá expedice se kvůli snazší přepravě světem rozdělila na čtyři týmy – Dobrodruhy s vedoucím Čokanem, Verneovce s Drozdem, Turisty s Pahou a Fogíky s Pavoukem . Do neznáma jsme nejprve vyslali zvěda, našeho kamaráda Bařu, který s ohledem na naše nejmladší účastníky slídil po těch nejbezpečnějších stezkách a vytipovával pro nás místa objevů. Jeho indicie nám pak pomáhaly v pátrání po cíli naší cesty následujícího dne. My totiž každý den byli někde jinde. Nedělalo nám problém přemístit se z Kanady do Japonska a vzápětí třeba na Madagaskar. Každá země byla jiná a každá nám přichystala jiná překvapení. V Irsku jsme se třeba učili jejich tance, v Japonsku nás nejvíc zaujalo sumo, v Kanadě jsme se setkali s indiány, na Hawaji asi nejvíc e zabodovala barmanská show a tanec našich nejmladších cestovatelů, pro Tibet jsme rozjeli reklamní turistickou kampaň, v Egyptě nás vyděsily mumie, v Rumunsku jsme zase našlapali spoustu kilometrů a nejstarší kamarády nechali na noc v lese, abychom si my nejmenší v klidu užili posunuté večerky s pohádkami. Občas byly i boží jedlé indicie (to sníte balíček tureckého medu a snadno uhodnete, že zítra letíte do Turecka, nebo takové Tablerone, čokoládka Lindt – jasné Švýcarsko). Španělsko si každý vybaví podle skvělého domorodce Lindy a zapomenout nesmíme také na Rusko a mafiány nebo na Slovensko, které bylo vlastně první zemí našeho putování.
A jak to probíhalo? No, ráno jste se ještě probudili ve své posteli, tedy v základním táboře. Budíček vás ovšem ihned přenesl o několik stovek kilometrů dál typickou hudbou dané země a vpádem jejích domorodců do našich ložnic. / Představovali je Katóba, Luciper, Světluška, Linda a Majkl, jinak také organizátoři celého programu. Část tábora jim pomáhal i náš kamarád Peťa. / „Domorodci“ už byli dávno probraní a tak si to pěkně užívali, zatímco my se ploužili rozespalí do zahrady.“ Probírání se“ probíhalo právě pod taktovkou oněch domorodců a tak jsme buď bláznivě trsali , nebo pobíhali po zahradě a hledali pyramidy, lovili ovce, představovali býky pro drsného toreadora, či proplouvali vlnami a sbírali mušle... Po snídani jsme se sešli k poradě celého expedičního týmu. Výhodou budovy TZ proti našemu tábořišti byla právě obrovská klubovna, kam nejen vešel veškerý materiál, ale také my a ještě zbyla spousta místa na hry. Klubovna se stala naším útočištěm i během pařáků, naší dílnou při ručnění, hernou pro deskové hry i tanečním parketem při nácviku irských tanců…
Na poradě jsme se dohodli o dalším postupu při našem putování, rozdělily se práce a další týmové činnosti a pak se nás opět ujali domorodci. Něco málo jsme se dozvěděli o jejich zemi a uplaceni našimi skvělými výrobky byli k nám i většinou přátelští a vždy dobrými průvodci, takže kromě naražené Matyho ruky jsme přežili všichni ve zdraví….
Práci pro základní tábor většinou zastal služební tým, takže nám ostatním zbývalo dost času na různou rukodělnou činnost, vyráběli jsme kulisy k danému dni, dárky pro domorodce, různé pomůcky nebo jsme stavěli svá muzea, zkoušeli jsme kouřové otisky, vyráběli šperky sypaným smaltem, těžítka, učili se origami atd. … Probíhal i „výcvik členů expedičních týmů“. Jdete-li do světa, musíte ledasco umět. A tak jsme stříleli ze vzduchovky, lasovalo se, procvičovali jsme zdravovědu, znalosti rostlinek apod. Odpoledne a večer byl věnován hrám, tedy vlastnímu putování danou zemí. A protože les byl od vesnice dost daleko, většinou jsme se nabalili zásobami na celé odpoledne a vraceli se až k večeři. Za úspěchy v hrách jsme kromě bodů získávali také indicie, které nám měly prozradit cíl našeho zítřejšího putování a bojovalo se samozřejmě o to, kdo uhodne dřív…
Den jsme ukončili u malého ohýnku /a tesknili po romantice svého tábořiště v Laškově, rodových lavicích, totemu, po tichém šumění lesa a bublání potůčku…dělali jsme, že nevnímáme okolo projíždějící auta, nevidíme drátěný plot kolem zahrady a nejsme osvětleni pouličními lampami/.
Domorodci vyhodnotili naše výkony a rozloučili se, aby se další den stali někým jiným, někým z opačného konce planety…Někdy se povídalo, někdy zpívalo při kytarách. Čas byl krátký, protože ve 22,00 začínal ve vesnici noční klid a my ho museli respektovat. Ukončení dne týmovými pokřiky a pak už se každá skupina přepravuje do budovy nějakým dopravním prostředkem – letadlem, lodí, vrtulníkem, ponorkou, na koni či velbloudovi – samozřejmě vytvořeným z vlastních těl a s minimálním použitím doplňků /světel, antén atd./ Jen vedení expedice nemělo žádné omezení a tak jednou odlétlo přes oceán na košťatech, do Egypta vyrazilo na lyžích, do Kanady na rogálu ...
O kuchyň se staralo skvělé duo bratrů v triku (trikáčích), firma Palinovy dobrůtky. Chystání dřeva nebylo – vařilo se na elektrice. Denně sprcha s teplou vodou, otočíš vypínačem a je světlo, latrína (WC) žádných 50 m od stanu, ale hned za rohem. A bouřka – ať si přijde, zavřeme okna. Noční hlídání – v pohodě , zamkly se dveře… A teď babo raď – příští rok zpátky do lesů, romantiky a pod stany nebo do pohodlí a bezpečí civilizace?
Pomocníkem na cestách nám byl časopis National Geographic, který se stal naším sponzorem. Spousta zajímavých článků organizátorům pomáhala při sestavování programu, takže naši domorodci svou zemi skutečně znali. Mnozí pochopili, že právě tento časopis jim může pomoci v odhalování indicií a zvídaví Tuláci nad NG trávili hodně ze svého osobního volna.
Tož, tak nějak jsme si to užili. Bylo to úplně jiné, než jsme byli zvyklí…
Nasbírali jsme spousty zajímavých i legračních věcí – kokos, ze kterého vyrůstala palma, nazouváky bez podrážek, hrací kostku se samými 6, formu na díry v ementálu, tikací kostku a další rarity ze všech koutů světa. Dost věcí pro první české muzeum kuriozit. Robert Ripley by z nás měl fakt radost! Úkol byl splněn.
HLÁSÍME – SPLNĚNO!!!
Přečtěte si o nás
členství
Dveře otevřené mají u nás ale všechny skupiny lidí, kteří mají smysl pro humor, chtějí se scházet a souhlasí s ideály, které Duha naplňuje.
historie
Duha má za sebou více než 35 letou historii. Zajímá vás, jak v roce 1989 vznikala?