První cesta do Asie – za dětmi na Tchaj-wan
Napsal Mirek Kučera dne 5.září 2013
Workcamp na Tchaj-wanu byl pro mě hodně zajímavou a hodně velkou zkušeností. Zaprvé proto, že jsem nikdy v životě v Asii nebyl a zadruhé proto, že jsem moc neznal tamní obyvatele a počasí. Hned cesta tam byla „nová“. Nejdelší dobu, jakou jsem kdy cestoval letadlem, byla 5 hodin. Na Tchaj-wan jsem letěl neuvěřitelných 26 s hodně přestupy. Cesta i tak ale nebyly vyčerpávající, protože jsem pořád a pořád spal. Na letišti jsem se dostal ke správnému gatu a tam jsem spal, dokud nenastalo odbavování. Dál jsem samozřejmě zase jen spal.
Cesta zpět trvala dokonce 38 hodin, protože jsem neletěl z Taipei, ale přímo z ostrůvku, kde workcamp byl. Cestou jsem čekal (=spal) na jednom letišti dokonce čekal 7 hodin a ve Frankfurtu měl vlak 2 hodiny zpoždění. Vlastně celá zpáteční cesta byla dobrodružná. V jednom místě jsem musel přestupovat. Bylo velice těžké se s někým domluvit! Vůbec nemluví anglicky! Ale jak se říká, „v nouzi najdeš přítele“, a tak se mě během transportu „ujal“ pán mluvící anglicky, který také přestupoval. Nakonec se z něj vyklubal CEO nějaké IT firmy :)
Po přistání mě překvapilo počasí. Průměrná teplota je 32 stupňů a vysoká vlhkost. Slunce je nesmírně silné a po 5 minutách uprostřed dne jsem měl spálené všechno, co ze mě koukalo nezakryté. Po aplikaci 50+ krému jsem odolával slunci asi 2 hodiny, než jsem se opět spálil. Obdivuju je, že mohou v tomto počasí žit.
Shodou okolnosti jsem nebyl jediný Evropan, ba dokonce ani Slovan, který na workcamp přijel. Zúčastnila se ještě jedna Slovenka. Ze začátku jsem si myslel, že když budeme mluvit stejným jazykem, bude to problém, ale nakonec jsem zjistil, že jen velmi malý počet dobrovolníku mluví anglicky, takže bylo těžké se s nimi domluvit a já byl rád za krajanku. Naštěstí na workcampu byli kluci z Hong Kongu, kteří uměli anglicky i čínsky, takže díky jsme se mohli domlouvat všichni se všema.
Náplní práce byla starost o zábavu děti, které pocházely z chudých nebo ne dobře fungujících rodin. Představoval jsem jim Českou Republiku, kreslili jsme si, pomáhali na blízké farmě, hráli spousty her apod. Programu bych vytkl pouze jediné, a to, že byl skoro non-stop a my měli volnou pouze od 20:00 do 21:30. Po půl desáté jsme museli být zpět v základně. V místě, kde jsme spali byla klimatizace a větráky, takže v noci horské počasí nevadilo a spalo se dobře.
První den jsme si se Slovenkou a kamarádem ze Singapuru prohlédli Taipei. Myslím, že tam ztratili smysl pro kulturu, a „sází“ budovu přes budovu, především budovy výškové. Uprostřed slumu tak běžně stojí panelák. Město, kde jakákoliv budova má tak průměrně 50-100m, je navíc monstrózní 400m vysoký mrakodrap Taipei 101. Město je špinavé, a když se zpětně podívám na Prahu, tak se vůbec nedivím, že se jim tolik líbí.
Druhý den jsme jeli na workcamp na ostrůvek Penghu, který je známou a oblíbenou prázdninovou destinací. Místo je bohaté na mořské plody. Pláže jsou bohužel zakryté betonovými valy proti Tajfunu, otevřených je pouze pár z nich. Na jedné jsme šnorchlovali a bylo to fantastické.
Přečtěte si o nás
členství
Dveře otevřené mají u nás ale všechny skupiny lidí, kteří mají smysl pro humor, chtějí se scházet a souhlasí s ideály, které Duha naplňuje.
historie
Duha má za sebou více než 35 letou historii. Zajímá vás, jak v roce 1989 vznikala?