Dětské dny aneb budoucnost je v našich rukou?
Napsal Jaroslav ,,Dzherry,, Biolek, Duha klub Dlažka dne 12.června 2013
Poslední květnové dny proběhly dva dětské dny v rámci projektu Skok, zrealizované naší organizací Dlažkou. Z důvodů různých již pár let ubývá dětských účastníků táborů, dětské dny tudíž představují jednu z posledních možností, jak nalákat děti, respektive přesvědčit jejich rodiče pro účast na táborech. Zároveň tyto akce reprezentují zajímavý vhled do sociální problematiky, možná ovlivňující nízkou účast na dětských táborech. Jelikož jsem se na obou dnech podílel jako organizátor, rád bych sdílel své pocity z těchto akcí, včetně úvahy o budoucnosti nejen Dlažky, ale i dalších podobných, volnočasových institucí.
První dětský den se konal v neděli šestadvacátého. Počasí se naštěstí (alespoň na chvíli) usmálo a prozářilo studeným větrem profoukaný park Michalov. Díky tomu byla účast vcelku hojná, v některých chvílích dokonce nestíhala naše perská armáda, snažící se nalákat na tábor malé Peršany, pochytávat všechny děti, které překonávaly lanové lávky. Většina dětí samozřejmě přišla v doprovodu rodičů, kteří, sice jak kdy a kdo, se snažili napomoci svým potomkům v přelézání. Pokud bych to měl shrnout, v Michalově se objevily děti, které byly potenciálními účastníky našich táborů (řada z nich už dokonce na nějaký tábor jede). Jinými slovy, v tomto dni do parku přišla řada rodin cíleně, zabavit své děti, a ti, co nikoliv, většinou rádi na chvíli přenechali své ratolesti nám a našim herním aktivitám. Třebaže lze pochybovat o znalostech řady rodin o tom, jak vypadá takový dlažkovský tábor, co jejich dětem může přinést, domnívám se, že většina dorazivších rodin byla o této problematice uvědomělá. Těžko říct, kolik z nich se ještě přihlásí na naše tábory, přesto mi přišlo, že to má smysl…
Dějištěm a aktéry druhého dětského dne byla Základní škola Kopaniny a její žáci, tedy situace v mnoha ohledech od prvního případu odlišná. Poslední květnový den nám počasí toliko nepřálo, dešťové srážky zapříčinily přesunutí her do budovy školy a alternativní řešení. Já a Ondra Šebák jsme měli na starost aktivity v tělocvičnách, na kterých se během dopoledne vystřídalo přes sto padesát milých, usměvavých, namotivovaných, hodných, poslušných, vzorných, aktivních, nadšených, autoritu respektujících, správně vychovaných, tichých a především táborů chtivých dětiček. Bohužel ironicky míněno, opak vystihuje realitu. Po čtyřech hodinách usilovné činnosti (i když se přiznám, že chvílemi jsme již rezignovali) zapojit tato děcka do různých netradičních her ani náhodou nezávidím učitelům jejich práci. Takové stádo deváťáků se dá ovládnout prostřednictvím praktických volnočasových metod jen stěží. Dokonce se po této zkušenosti ztotožňuji s často zmiňovaným názorem, že „děcka jsou čím dál víc drzejší, nevychovanější“. A náš úkol, nalákat děti na tábory? Myslím, že v tomto případě to smysl spíše nemá…
V čem se stala chyba? Chyběli rodičové, kteří by děti usměrnili? Chyběla výchovná ruka učitelů? Nebo si jen děcka prostě dovolí, co by si před pár lety ještě neodvážila udělat? Či je na vině celá společnost, její zvrhlé normy a pravidla, reflektující její vlastní stav? Pravda je zřejmě někde mezi těmito řádky a zároveň ve všech. Na táborech se často setkáváme s dětmi, které jsou vlivem špatné výchovy rozmazlení, nechtějí poslouchat, někoho vůbec respektovat. Typický obrázek: rodiče na ně nemají čas, škola nestačí, vrstevníci je strhnou špatnou cestou. Pokud jste na táboře úspěšnými vedoucími, dokážete z nich alespoň na čas dostat tyto neduhy. Nicméně na jak dlouho? Tím, že Dlažka pracuje s většinou dětí pouze sezónně, její výchovná role je omezená, na druhou stranu těžisko naší práce leží právě v práci s dětmi. Tudíž nezapomínejme na sebe, i vlastní sebekritika a sebeanalýza by také nebyla od věci…
Můžeme a chceme s tím však něco udělat? Nebo se na táborech pouze zabavit a užít si společné chvíle s kamarády? Ideálně obé skloubit a propojit dohromady, dle mého názoru, tedy předávat dětem znalosti, dovednosti i hodnoty hravou, zábavnou a recesní formou, u čehož se budeme bavit i my instruktoři. Musím říci, že jsem v poslední době ovlivněn publikacemi popisujícími významnou úlohu neformálního vzdělávání v dnešní společnosti. Klíčová otázka však nezní: jaké jsou klíčové kompetence, které bychom měli v rámci táborové činnosti rozvíjet (ty si snad uvědomujeme), nýbrž jak uspokojit potřeby všech… dětí, rodičů, mládeže, hlavních i nehlavních vedoucích, praktikantů, kuchařů, zdravotníků, sporťáků, programáků, hospodářů, LPS, DPS i DPSNH (zkratky jen pro znalé J). Zábava a recese až na prvním místě vs. výchovná činnost a obětování svého času pro děti? Kvalita vs. kvantita?
Ač nejsem příznivcem přílišného teoretizování a filozofování, stála by otázka dalšího směřování a našeho přístupu k dětem a dětským táborům, k jejich propagaci, plánování a vlastní realizaci za širší diskuzi a brainstorming. Alespoň u lidí, kterým na Dlažce záleží, kterým není lhostejná jak budoucnost dětských táborů, tak nás samotných. Nyní máme před sebou tábory i další letní akce, které mohou posloužit jako naše (sebe)reflexe současného stavu. Poté nastanou chvíle rekapitulace, které bychom mohli smysluplně využít právě k oné diskuzi. Doufám, že se setkáme!
Dzherry
Přečtěte si o nás
členství
Dveře otevřené mají u nás ale všechny skupiny lidí, kteří mají smysl pro humor, chtějí se scházet a souhlasí s ideály, které Duha naplňuje.
historie
Duha má za sebou více než 35 letou historii. Zajímá vás, jak v roce 1989 vznikala?