Doslova tím žiju!... Duhová štafeta pro Graciána Svačinu

Napsala Jana ©oupalová dne 28.července 2011

Gracián Svačina z Duhy Zámeček převzal na 23. Veké Duze jednu z Duhových štafet (od Radana Kukala z Duhy Miřetín). Duhovou štafetou si vedoucí v Duze navzájem vyjadřují úctu k dobrovolnické práci vykonávané pro děti a mládež ve volném čase.

Gracián Svačina je členem Duhovky a šéfreportérem časopisu Zámeček pro kluky a holky z dětských domovů. V letošním roce se podílel na přípravě projektů Duhy Zámeček Expedice Mukačevo a Úsměv ukrajinským dětem.

Ahoj Graciáne, jak prožíváš jaro, je to letošní něčím zvláštní?
No konečně, že je jaro. Jinak, mám pocit, že prožívám první jaro jako velkej kluk.

Počkej, jak to myslíš?
No, že jsem si troufl do projektu, který dělám se svými přáteli. A moc mě to baví. Doslova tím žiju.

K tomu se ještě dostaneme, ale loni v listopadu jsi získal Duhovou štafetu, byl jsi zvolen do Duhovky, začal jsi měnit Duhové listí, prostě jsi do duhového světa vstoupil docela s razancí, co všechno tomu předcházelo, kde bereš chuť a nadšení pouštět se do nových podniků?
Tu chuť beru tam někde ve mně. Sice nevím, kde to je, když se podívám z okna, tak myslím na Zámeček,na svoje bráchy, na Duhové listí, na to co by se v Duze dalo všechno zlepšit a mám obrovskou chuť se pouštět do velkých věcí, jednoduše proto, že všechny ty moje činnosti mě zase nabíjejí zpátky. Poznávám nové lidi, z některých se stanou přátelé, se kterými bych rád zašel na pivo a poznávám lidi, které bych někdy kopl do zadku, ale musím s nimi vyjít, takže je to všechno jedna velká škola.

Jsi spojován s časopisem Zámeček pro dětské domovy, píšeš, vedeš dětskou redakci, ale pojďme se podívat zpátky, jak jsi začal psát? Až se Zámečkem, nebo jsi měl už dřív kreativní tlaky?
První článek si pamatuju jako dneska. Napsal jsem rozhovor s Renatou Kimovou, která odcházela z domova. Byla moc šikovná a já jsem chtěl, aby to všichni věděli. Takže jsem napsal pár otázek a poslal do redakce Zámečku. Bylo mi 12 let.

A proč jsi vůbec začal psát nebo co tě udrželo v psaní nepřestat. Dvanáctiletí kluci spíš hrají fotbal a zkoušejí pořád něco nového…
Asi se budeš divit, ale byla v tom ženská. Když mi bylo 12, poprvé jsem se zamiloval. Ale nic jsem neuměl, a tak jsem zkoušel všechno možné a zkusil jsem i psát. Chtěl jsem, aby se moje Bára do mě zamilovala a zobala mi z ruky. Nakonec se do mě nezamilovala, ale u Zámečku jsem zůstal, protože mě to bavilo a baví doteď.

Máš nějakou žurnalistickou ikonu, nebo někoho, kdo tě inspiruje mezi spisovateli?
Velmi mě inspiruje pan Jan Werich a velice obdivuji pana Rudolfa Křesťana. Strašně se mi líbí jeho fejetony a jsem úplně k vytržení z jeho Mimochodníku, který začal nyní publikovat v literárních novinách. O to víc mě potěšilo, když mi nedávno napsal, že si četl můj text a napsal mi: „Všechna čest, pane kolego. Váš Ruda.“

Nejvíc píšeš reportáže, je nějaký další žánr, oblast, co tě láká?
Já mám moc rád investigativní žurnalistiku. Brácha se mě pořád ptá, co to jako je? Já mu odpovídám, že je to pátrací novinařina. Chtěl bych objevovat kauzy, které se zakrývají pod koberec a mocní si mnou ruce, jak se jim práce daří. A taky rád píšu reportáže z cizích zemí. Nedávno jsem
byl například na Ukrajině, to byl mazec. Nebo z míst, kam si člověk netroufne…

Myslíš, že je psaní talent, nebo se dá naučit? Myslíš, že jsi obdařený, ještě nějakým dalším talentem?
Psaní se dá určitě naučit. To určitě s ohledem, když jsem ve druhé třídě propadl z českého jazyka, je to jasné. Pro psaní je ale potřeba mnohem jinačí věc. Vysvětlil mi ji jeden můj kamarád a šéfredaktor ve Znojmě. Řekl mi: „Díváš-li se na tulipán jako řezník, vidíš tulipán, díváš-li se na tulipán jako novinář vidíš tulipán, který je v něčem zvláštní a o tom musíš napsat.“ A tímhle se řídím. Jiný talent? Takové věci musí posoudit jiní.

Graciáne, rozjíždíš letos velký projekt Úsměv ukrajinským dětem, podílíš se na Expedici Mukačevo, vše začalo loni tvým dobrovolnickým pobytem v mukačevském děcáku. Asi to není jen krátkodobá záležitost. Jak taková velká spolupráce může pokračovat dál? Chtěl bys projekt někam posunout? Kam?
Už teď víme, že bychom chtěli naše ukrajinské kamarády pozvat do Čech na táborovou základnu Budišovice a tam udělat tábor po česku i s dětma z českých domovů. Moc bych si přál, aby spolupráce pokračovala dál. Vím, že bude. Ale teď je tolik příprav na tento a příští rok, že až vydechneme, něco vymyslíme, protože ty děcka na Ukrajině jsou boží.

Proč myslíš, že někdo je dobrovolník a někdo jiný ne? Kde se v člověku bere zodpovědnost?
Dobrovolnictví je skvělá myšlenka. Svou prací člověk nedostává peníze, ale úplně něco jiného. Škoda, že nedobrovolníci tohle neví…

Co tě napadlo, když jsi se dozvěděl, že budeš dalším držitelem Duhové štafety? Měl jsi radost?
Napadlo mě, že se musím podívat, co znamená „Duhová štafeta.“ Když jsem si to zjistil měl jsem velkou radost. A ocenění jsem převzal s tím, že se budu snažit, abych neudělal ostudu. Koneckonců na mojí nástěnce je pár medailí ze závodů a taky tenhle diplom, na který jsem pyšný.

Díváš se kolem sebe, kdo bude tvým následovníkem?
Dívám se kolem sebe. A mám už jednoho kandidáta. Ale dívám se stále.

Co bys popřál Duze, vaší dužině, sobě, nám všem?
Duze bych popřál více takových jako je Hanka Konopiská a Jana Šoupalová. Protože svoji práci dělají velmi dobře a s takovým nasazením, že nevím, kde ho berou. Přál bych si, aby Duha byla dobře fungující, transparentní organizací. Mojí dužině bych přál víc takových jako je Vláďa Sobol. Přál bych Duze Zámeček vše dobré. A lidem, kteří jsou v dužinách v celé republice bych moc přál, ať dělají svoji práci rádi. A mají radost z maličkostí. Taková radost je totiž nejlepší.

Děkuji za rozhovor.

Doslova tím žiju!... Duhová štafeta pro Graciána Svačinu

Přečtěte si o nás

členství

historie

výroční zprávy

stanovy