Bílý vlk …Laškov 2010… tábor dužiny Duha Tuláci Olomouc
Napsala Jana ©oupalová dne 26.srpna 2010
Velký sněm národů prérie, kam v létě loňského roku Tébiové také dorazili, skončil a indiánské kmeny se letošního léta vrací zpět do svých domovů, silnější a odvážnější ve svém rozhodnutí ubránit zemi před bledými tvářemi. Bránit ji budou společně – tak rozhodl Velký sněm 2009…
Náčelník Huronů, na jehož území se sněm konal, přiděluje každému kmeni jednoho ze svých zvědů. Ti znají dokonale celou prérii a povedou své rudé bratry bezpečně až k hranicím jejich území tak, aby se vyhli osadám i samotám bledých tváří. Tak, aby je nikdo nespatřil a aby po nich nikdo nenašel jedinou stopu, která by promluvila, byť sněmující kmeny byly velmi početné. Cesta k domovům povede velkými oklikami, ale huronští zvědové svůj úkol splní, tak jsou zdatní.
Tébie čeká dlouhá cesta, jsou na ni připraveni.
U posledního sněmovního ohně (zahajovacího pro tábor 2010) je však jejich poklidné rokování narušeno hrůzostrašným táhlým zavytím, při kterém tuhne krev v žilách i těm nejstatečnějším akičitapi (bojovníkům). Zjevuje se vlk, jehož bílá srst a vyceněné zuby zářící ze tmy umlčí i samotného náčelníka Tébiů - Velkého Bigowathu. Vše trvá jen chvíli, ale náčelníci i stařešinové vědí, že toto není dobré znamení …
… a vypráví příběh, který znají od svých otců a jejich otcové ho slyšeli zase od svých otců – příběh Bílého vlka a jeho synů, chamtivosti a zrady, ale i velké lásky náčelníka k jeho lidu, příběh statečnosti, vytrvalosti, čestnosti, obětavosti a velké odvahy…
Legenda Bílého vlka po dlouhém čase opět ožívá a jeho znamení je pro Tébie varováním před blížícím se nebezpečím…
Tak začíná příběh letošního léta pro olomoucké táborníky dužiny Tuláci, začíná tam, kde ten loňský skončil. Už šestnáctý rok jezdí tábořit do Laškova na konci Terezského údolí, a zatím každý rok se podařilo kouzlo první táborové noci „noci převtělení“. Ráno se probouzejí coby bojovníci indiánského kmene Tébio, jehož název je podle prvního náčelníka TEn co viděl BÍlého Orla (jinak TEodor+BIgoněk+Oliška), první vedení laškovského tábora v roce 1995. Z toho vyplývá, že jde o kmen smyšlený, stejně jako jsou jeho legendy výplodem tulácké fantazie. A také z toho vyplývá, že jsme jen „hravě indiánští“… i když si pro svůj krátký letní indiánský život vypůjčujeme ledasco od Lakotů (snad nám to odpustí), slovník, náměty legend, písně…
Na tu úvodní legendu navazuje také náš táborový život. I na dlouhé cestě musí kmen jíst, lovit, vařit, ledasco vyrábí, ošetřuje nemocné, špehuje bělochy, závodí, bojovníci se zdokonalují, soupeří mezi sebou, večer se kmen radí u poradního ohně, oceňuje ty nejzdatnější, vypráví legendy, zpívá, tančí…A stejně tak činíme i my…
Postup prérií nám letos znázorňuje stará mapa, na níž si rody podle umístění vytyčují každodenně cestu dřívky v barvě svého totemu. Stane-li se, že rod vstoupí na území jiného kmene, čeká ho milé nebo také nemilé přivítání, což se pravidelně střídá a je takovým napínavým zpestřením tohoto grafického znázornění bodování. Nemilý zážitek avizuje ještě před budíčkem „Bílý vlk“, který „označkuje“ majetek příslušného rodu kouskem svého krásného kožichu.
(A vedení tábora má o radost postaráno. Jistě si dokážete představit ten adrenalin, když jdete uprostřed noci ukrást postiženému rodu z jídelny hliníkové ešusy tak, aby vás noční ostraha nepřistihla? A ještě je po tmě ukrýt pod obrovitánskou hromadu dřeva, kterou jsme za tímto účelem přeskládali?)
Dostal-li se rod na území přívětivě se chovajících rudých bratrů, plynuly mu z toho zase naopak různé radosti – obsluha vedením tábora při snídani s celým servisem jak v pětihvězdičkovém hotelu (jak indiánské), umytí gumáků celému rodu samotnými náčelníky (a že po návratu z lesa byly od bahna až po kolena!) nebo transport jednotlivých bojovníků v náručí (či na zádech) náčelníků až do umýváren k ranní hygieně…Naopak moc asi netěšila mimořádná výprava s barely ke studánce pro užitkovou vodu, vzájemné čištění si zubů při hygošce nebo pomoučněná lavice v poradním kruhu, protože navštívení Tetoni byli vlastně posedlí mlynáři…
Závěrečná hra zobrazovala poslední úsek cesty statečných Tébiů, kdy se již blíží k samotným hranicím svého území, o to víc musí kličkovat, aby bledou tvář nepřivedli na svou stopu. Hraje se ve velkém prostoru. Vede zde spousta lesních cest, cestiček a stezek, mnoho rozcestí a křižovatek. Rody vybíhají do terénu za sebou, ale v časovém odstupu. Měří se čas zdolání trasy až do chvíle, kdy svůj návrat završí tak jak mají. To „jak“ se dozví během své cesty, půjdou-li správně. Cesta je vyznačena klasicky – lístečky s písmeny a čísly. Zapsáním písmen do mřížky vznikne návod k bezpečnému návratu a ukončení hry. Jenže jsou tu „ta“ rozcestí a rod musí zvolit „tu“ správnou cestu, jednou označenou uzly (na křižovatce uvázaný ambulák, na správné cestě také, na špatné je uvázaný škoťák), jindy stopami (na křižovatce silueta zvířete, na správné cestě správná stopa, na špatných cestách stopy jiných zvířat), nebo kipu, které v morzeovce vyuzlíkuje slovo borovice (na správné cestě je borovice, na špatných jen ortel: „špatná volba“) atd. Křižovatek je hodně a kulišáren ještě víc. Je potřeba používat smysly, mozek, ale i svaly (aspoň ty na nohou). Samozřejmě, že správné i špatné označení cest není hned u křižovatky, ale sto, dvěstě metrů dál – a tak se ztrácí drahocenné minuty. Zvolíte-li z pěti cest čtyřikrát špatně, to už moc nepotěší a něco málo se projdete. Navíc u označení „špatná volba“ čeká rod také trest v podobě nějakého úkolu – přenést bojovníky na zádech zpět na rozcestí, napočítat do sta atd. Jednoduché, leč čas ubírající, nervy ubíjející…Nicméně, všechny rody se s tím porvaly statečně. Někomu přálo štěstí víc a trefil napoprvé, napodruhé správný směr, jiný občas zakufroval, ale neztratil se nikdo, všechny rody dorazily až k samotným hranicích území Tébiů, kde na posedu našly poslední slova zprávy – text písně starých náčelníků Tébiů. Písně, kterou k nim promlouval Bílý vlk, pod jehož ochranou na dlouhé cestě „laškovskou prérií“ celou tu dobu bojovníci byli. Písní pak u poradního ohně děkují rody svému ochránci.
S klapnutím stopek, měřících jim čas, končí i letošní životní příběh Tébiů…
Co dodat: Byl to dobrý tábor. Už dvacátý pátý tábor naší dužiny a šestnáctý na tábořišti v Laškově.
Tábor jsme přece jen stihli postavit do sucha, bouřlivo přišlo až stál, bylo to období děštiva a bláta, ale přece jen občas i vysvitlo sluníčko. A také nás letos neohrožovala velká voda, tradiční závěrečná bouřka řádila, až jsme už měli malé děti doma. Cosi jsme se nachodili v gumácích, natáhlo se mnoho desítek rohoží a některé poradní ohně se fiktivně odehrávaly v jídelně u petrolejek… Škoda byla onemocnělé stařešinky Esmi a šamanky Haka, jejich nucené odjezdy značně oslabily vůdčí tým a zas bylo vše o něco náročnější. Ale nebyl žádný úraz, žádní plakánci, děcka byla nadšená, hravá, skvělá…
A jejich starší kamarádi v roli sačemů a owačirů jako vždy bodovali, byli suproví. Ti nejlepší z nich pak na tábořišti ještě další týden obětavě zůstali nebo tam po práci denně přijížděli a sušili a sušili a sušili … Moc si toho vážíme.
Bigoněk, Luciper, Šiša, Katóba, Linda, Oliška
Přečtěte si o nás
členství
Dveře otevřené mají u nás ale všechny skupiny lidí, kteří mají smysl pro humor, chtějí se scházet a souhlasí s ideály, které Duha naplňuje.
historie
Duha má za sebou více než 35 letou historii. Zajímá vás, jak v roce 1989 vznikala?