ZPRÁVA ZE ZTRACENÉHO SVĚTA
Napsala Markéta Weiglová dne 26.září 2005
Nedaleko východočeské Sebuče nachází se skrytá náhorní plošina, na které se, vzdálen od veškeré civilizace a vlivů okolní společnosti, až donedávna nepozorovaně rozprostíral záhadný svět plný dobrodružství a příležitostí k lepšímu sebepoznání každého odvážlivce. Leč pokrok jde dále a i tento kout Země byl odhalen. Tajnou depeší od Londýnského badatele a cestovatele profesora Challengera, dozvěděl se náš hlavní vedoucí Michal Petr pravé souřadnice udávající polohu takzvaného Ztraceného světa, jež podivínský profesor po dlouhá léta utajoval. Krátce na to, tedy 1. července 2005, se vydala skupina 34 odvážlivců ve věku 12 až 16 let za doprovodu vedoucích Michala, Katky, Pavla, Markéty, Katky a pod zdravotním dozorem naší zdravušky Lidky ku Sebuči, kde už nás očekával HVT Michal a skvělá táborová kuchařka Olinka.
V průběhu expedice byli její členové rozděleni do tří družstev, z nichž jedno pracovalo celé dopoledne na zajištění chodu tábora. Nošení dřeva z lesa, jeho následovné řezání, štípání a sekání, výroba hatí (dřevěných rohoží sloužících jako chodníčky), škrábání brambor a topení v kamnech se rychle stalo samozřejmou rutinou. Zbylí účastníci se v dílnách učili zdravovědu, vaření v přírodě, základy masírování nebo hráli na známé, neznámé ba i vlastnoručně vyrobené nástroje či vyráběli sádrové masky. Ač by se mohlo zdát, že jednoznačným černým Petrem dopoledního programu byla služba (a ono to tak asi i bylo) na zaujetí členů expedice to bylo těžké rozpoznat. Pravda, po týdnu se již před velkou pilou netvořila fronta kluků a holek kteří chtěli řezat další špalek, přesto ale vždy služby probíhaly bez problémů, nad čím dodnes žasnu.
Odpoledne se ve Ztraceném světě konala olympiáda, po vzoru Reinholda Messnera se zdolávaly nejvyšší vrcholy, v duchu inspektora Kluzoně se vyšetřovaly záhady a také se debatovalo zda „Stanový tábor je lepší než tábor v hotelu.“ Opravdu ztraceni jsme se ovšem cítili až během našeho jediného výletu do civilizace. Vypuštěni do širého světa pouze s fotkou, která zachycovala místo našeho srazu, a časovým údajem kdy se tento sraz koná, pídili jsme se více či méně koordinovaně za informacemi od místního obyvatelstva, jež by nám odhalily totožnost onoho záhadného místa a udaly našemu bloudění směr. Úkol to byl nelehký, i z toho důvodu, že v celé Sebuči je asi šest domů, z čehož 4 jsou chaty obydlené pouze o víkendech, a my jsem se vydali na cestu ve středu. Vše naštěstí dobře dopadlo a naše tři skupiny se téměř v dobu srazu sešly na „dohodnutém“ místě, tedy u zámku Kuks.
Výzkumné práce ve Ztraceném světě nám trvaly celkem deset dní a v jejich průběhu jsme učinili nejedno cenné poznání, ať už týkající se samotné tajemné náhorní plošiny, či nás samých. Co se nám ovšem za náš celý pobyt u Sebuče nalézt nepovedlo, byla elektřina, tekoucí voda (potok jsme našli záhy, ten zde ovšem není myšlen) a splachovací záchod. To však, jak jsme poznali, je naprosto vedlejší.
Přečtěte si o nás
členství
Dveře otevřené mají u nás ale všechny skupiny lidí, kteří mají smysl pro humor, chtějí se scházet a souhlasí s ideály, které Duha naplňuje.
historie
Duha má za sebou více než 35 letou historii. Zajímá vás, jak v roce 1989 vznikala?