Willy Fog na cestě za dobrodružstvím
Napsala Duha Klub Dlažka dne 19.prosince 2019
Drahý příteli, předem mého dopisu přijmi mé nejvřelejší pozdravení a zároveň prosím i mou velikou omluvu. Naše cesta za tebou do vzdáleného Thajska se bohužel úplně nevydařila. S tvým dovolením ti vše podrobně popíši na dalších řádcích tohoto dopisu. Na cestu jsme se vydali týž večer, kdy jsem obdržel tvé psaní. Dorazilo k nám v ten nejlepší možný okamžik.
Obrázková galerie. Klikněte na některý z náhledů.
Již chvíli jsme totiž uvažovali nad tím, že bychom rádi opět někam vyrazili. Sbalit kufry bylo otázkou několika minut a v nacházení vhodných dopravních prostředků jsme se výborně proškolili během své poslední cesty. Brzy po osmé jsme již byli na palubě zaoceánské lodi mířící ke břehům Thajska. Co čert nechtěl, té noci, co jsme vypluli, nás na moři zastihla strašlivá bouře. Vichr nám brzy sebral hlavní stěžeň i s plachtou, a i přes statečný kapitánův nápad využít parního lodního kotle, abychom se z bouře rychle dostali, si vítr záhy vzal i zbytek lodi. Někdy okolo této chvíle bouře smýkla s lodí tak silně, až jsem se zátylkem udeřil o jeden z lodních trámů, následkem čehož jsem skončil v bezvědomí. Když jsem vědomí opět nabyl, ležel jsem mezi troskami lodi na neznámé pláži. O kousek dál jsem spatřil ležet bezvládného Barnabáše. Okamžitě jsem k němu vyrazil a jal jsem se ho křísit. Netrvalo to dlouho a Barnabáš začal vykašlávat mořskou vodu. Po tom, co se plně probral, jsme prodiskutovali svou situaci a zhodnotili jsme, že na ostrově možná chvíli pobudeme a bylo by lepší si ho projít a podívat se, jestli moře nevyplavilo ještě někoho z posádky, případně jestli nenarazíme na známky osídlení. Vydali jsme se každý opačným směrem a znovu se sešli v pravé poledne. Na nikoho dalšího jsme bohužel nenarazili. Na obloze se tou dobou začínaly znovu shlukovat mraky, a tak jsme se rozhodli, že nejlepší bude postavit si alespoň nějaký provizorní přístřešek, než se objeví nějaké další neštěstí. Pro stavbu jsme využili, co se našlo, hlavně ale trosky lodi. Když jsme pak po nemalém úsilí své dílo dokončili, zaslechl jsem tiché zahřmění. Upozornil jsem Barnabáše na to, jak skvělý nápad bylo vystavět si přístřešek, neboť se blíží další bouře. Barnabáš na to ale odvětil, že to není žádná bouře, že mu pouze kručí v žaludku. Až tehdy jsme si uvědomili, jak žalostný je stav našich zásob. Z lodního proviantu nezbylo nic, bouře vše smetla. Věděli jsme, že na ostrově hlady nepojdeme, během průzkumu jsme totiž narazili na spoustu zajímavých a zřejmě i jedlých tvorů. Problém spočíval v tom, že ani jeden z nás netušil, jak je připravit. Měli jsme však štěstí v neštěstí. Když už jsme pomalu začínali propadat zoufalství, objevil se další trosečník. Představil se nám jako Vezník a přiznal se, že zaslechl část našeho rozhovoru a že nám může být nápomocen. V Anglii totiž pracoval v potravinářském průmyslu s přesně takovým zaměřením, jaké jsme my zrovna nutně potřebovali, a je tedy více než způsobilý na to, co je potřeba udělat. Jediné, co od nás potřeboval, bylo dopravit k němu ulovená zvířata, a o zbytek jsme se už starat nemuseli. Vydali jsme se tedy na lov a byl to lov vskutku prapodivný. Zdejší fauna totiž obsahovala i takové tvory, jako třeba Hádal padal (Rixaetus cadereus), Zmatenec sudový (Amentiatus doliumus) či Spáč hyperaktivní (Dormionus hyperactivius) a spoustu dalších. Panu Vezníkovi patří naše díky, neboť bez jeho pomoci bychom pravděpodobně umřeli hlady. Toho dne jsme již dále nepodnikali nic velkého. S plnými žaludky se totiž lépe odpočívá, než cokoliv dělá, a tak jsme odpočívali a večer se kochali zdejší hvězdnou oblohou.
Příštího rána jsme se s Barnabášem na nějakou dobu rozdělili. Já jsem s panem Vezníkem zůstal hlídat na pobřeží u našeho přístřešku, zatímco on vyrazil na nejvyšší bod ostrova. Barnabáš doufal, že z vrcholu uvidí nějakou proplouvající loď a že se mu povede upoutat pozornost její posádky. Vrátil se krátce po poledni s poněkud zdrceným výrazem ve tváři. Za celé dopoledne nezahlédl ani jednu loď. Tedy abych nelhal, jednu zahlédl, ale ta již byla prakticky za obzorem. Vidět mého přítele v pochmurné náladě mi trhalo srdce, a tak jsem mu navrhl, že si na večer můžeme každý přichystat nějakou krátkou scénku či divadlo. Není totiž lepšího léku na pochmurnou náladu než nějaká tvořivá činnost. Barnabáš zpočátku váhal, ale nakonec se dal přemluvit, a tak jsme se oba vrhli do tvoření. Den nám rychle utekl a večer jsme se sešli u ohně a každý předvedl to, co si pro druhého nachystal. Bylo to sice velmi improvizované, ale i tak nám to pozvedlo ducha. Tento večer však měl i jistou tragickou chvilku. Ve chvíli, kdy jsme si již jen povídali, se ze tmy vynořila skupina pirátů a se zbraněmi v rukou unesla našeho přítele Vezníka. Byť jsme se jej záhy vydali hledat, nepodařilo se nám ho již najít. Doufám, že se mu z jejich zajetí nějak podařilo utéct a že je teď v bezpečí. Vlivem tohoto přepadení naše nálada opět poněkud poklesla, ale nic není černobílé a my tak alespoň zjistili, že zde nejsme úplně sami a že by zde mohla být nějaká naděje na případný útěk. Pro případ, že by se piráti vrátili, jsme na noc zahasili oheň a přespali jsme ukryti mimo naše tábořiště.
Dalšího rána jsme se pečlivě zamaskovali a opatrně si prohlédli okolí tábořiště. Ve směsi stop, pirátských i těch našich, se nám podařilo nalézt stopy, které nás následně dovedly až k tábořišti pirátů. Zde jsme se s Barnabášem opět jednou rozdělili a každý vnikli do tábora z jiného směru. Naším cílem bylo zjistit o nich pokud možno co nejvíce a zároveň je zbavit alespoň části jejich zbraní, což se nám také podařilo. Maskování se nám zřejmě opravdu zdařilo, neboť si nás žádný z pirátů nepovšiml a nám se tak podařilo jim zabavit slušné množství jejich zbraní. Abych nás zase ale nepřechválil, hlídající piráti byli poněkud nepozorní, a někteří byli dokonce staršího věku. Jak praví staré přísloví, s jídlem roste chuť a nejinak tomu bylo i s naší výpravou do pirátského tábora. Rozhodli jsme se jej vzít ztečí. Pečlivě jsme si vše naplánovali, chvíli tábor pozorovali a v příhodnou chvíli zaútočili. Boj to byl lítý a nemilosrdný, pro nás ale vítězný. Piráty se nám povedlo z ostrova vyhnat. Bohužel se nám ale nepodařilo získat žádnou loď do našeho vlastnictví, a tak nám nezbývalo než dále čekat, co nám osud přinese. Zbytek dne jsme strávili odpočinkem a sportovní činností. Nějak jsme se přece odreagovat museli, ne?
Naše záchrana přišla neočekávaně následujícího dne zrána. Probudilo nás volání z lodi kotvící na moři poblíž našeho přístaviště. Kapitán této lodi na nás mával prázdnou láhví, ve které jsme hned ze začátku našeho nedobrovolného pobytu na tomto ostrově vyslali zprávu v naději, že ji třeba někdo najde a připluje pro nás. Naši radost hatila jediná věc, loď po bouři ztratila člun a kapitán pro nás tedy nebyl sto vyslat nikoho z posádky. Museli jsme si tedy pomoci sami. Chvíli nám to sice zabralo, ale nakonec se nám podařilo postavit improvizovaný člun z místních palem. Do našeho plavidla nám pravda lehce zatékalo a museli jsme se vyhýbat různým nebezpečným a úzkým místům, nicméně i tak se nám podařilo úspěšně dosáhnout záchranné lodi a na její palubě vyrazit šťastně domů.
Jak vidíte, drahý příteli, náš pokus o cestu do vaší země nebyl právě úspěšný. Již v této době ale s Barnabášem plánujeme další pokus a věřím, že tentokrát se nám to určitě podaří. Dám vám vědět hned, jakmile budeme připraveni.
S pozdravem a přáním všeho dobrého.
Willy Fog
Pár vět na závěr…
Tak a další příběh je za námi. Doufám, že jste si to všichni pořádně užili a že se již teď těšíte na další víkendovku a taky na další tábor. Za sebe můžu říct, že jsem si to užil hodně. Příběh pana Foga mám obecně hodně rád, a i když víkendovka už nebyla na motivy knih, tak si myslím, že se nám i tak vydařila. Doufám, že se potkáme nejpozději na jaře na stejném místě a v co největším počtu. Musíme přece minimálně zkontrolovat, jak nám roste sekvoj a jak se mají ti černožlutí salamandři, které tam poslední dobou tak často potkáváme. Mějte se lidi! Zdar na jaře. Skalda
PS: Rezervní cibuli s sebou, jasný?
Přečtěte si o nás
členství
Dveře otevřené mají u nás ale všechny skupiny lidí, kteří mají smysl pro humor, chtějí se scházet a souhlasí s ideály, které Duha naplňuje.
historie
Duha má za sebou více než 35 letou historii. Zajímá vás, jak v roce 1989 vznikala?