Rytířská příloha Dlaždiče aneb vzpomínky na tábor
Napsala Duha Klub Dlažka dne 22.října 2018
Tak a je to zase tady. Tábor je za námi a po nás se chce, abychom mu věnovali ještě alespoň kratičký článek. Jenže, jak má člověk vměstnat všechny ty zážitky (ať dobré, či zlé) do pár krátkých vět. A jak pomocí těch vět něco předat ostatním? Ti, co tam byli, tak vědí, a ti, co nebyli, jen těžko pochopí tu euforii a melancholii, s jakou se z táborů vracíme. No za zkoušku nic nedám, tak pojďme na to.
Obrázková galerie. Klikněte na některý z náhledů.
Z deníku slavného prince Benedikta
Neděle 8. července, den prvý, „Příjezd“
Celé naše dobrodružství začalo v neděli 8. července léta páně 2018 Zemského kalendáře, kdy se na tábořiště postupně sjelo mnoho účastníků. Hned první podvečer byli všichni rozděleni do družin dle barvy a večer se pak z rukou vědmy na konci tajemného bludiště dozvěděli, který princ či princezna je bude provázet na jejich cestě po jediném a pravém království Amberu a také mezi jeho Stíny. Království Amber leží na počátku všeho a všechny ostatní světy, včetně Země nebo třeba Avalonu, jsou pouhé Stíny vrhané Amberem. Mezi těmito stíny jsou schopni volně cestovat pouze potomci amberské královské linie. Amberskému království po dlouhá léta vládl náš král Oberon, který byl taky otcem všech princů a princezen Amberu. A že je nás nepočítaně. Důvod, který nás momentálně všechny svedl na toto místo, je to, že Oberon byl již nějakou dobu nezvěstný a my chtěli zjistit, co se s ním stalo. A právě tady náš příběh začal.
Pondělí 9. července, den druhý, „Seznámení“
Druhý den hned zrána jsme se všichni v družině řádně seznámili a následně stvořili své oddílové zástavy a pokřiky. Dále bylo potřeba zmapovat terén. Podrobná kartografie bohužel vyžaduje spoustu času, no a pak se snadno může stát, že člověk nestíhá, a znáte to, přijde rozkaz a vám běží čas. Při tomto utkání se družiny snažily na úkor ostatních nasbírat co nejvíc minut k dobru a připravit se tak na svou první pouť mezi stíny. Večer nás pak už čekal jen velký nástup s představováním se ostatním a pak slavnostní přísaha družinovým vůdcům. Nevím, jak ostatní, ale můj oddíl byl pak určitě ze všech nejodvážnější. Při přísaze totiž každý obrazně spálil to, čeho se nejvíce bál. A já doufám, že si svou odvahu ponechali a nesou si ji životem i nadále.
Úterý 10. července, den třetí, „Mapa Stínů“
Třetího dne nás čekala příprava na první cestu Stíny Amberu. Naším cílem bylo nalézt stopu našeho zmizelého krále a otce Oberona. Pro tuto cestu bylo důležité mít něco, podle čeho by se dalo v případě nouze orientovat. Každý oddíl se tak ujal stavby svého majáku, který ho měl dále navigovat skrze stíny. Aby to nebylo tak jednoduché, bylo nutné napřed získat stavební materiál, který se dal koupit pouze za peníze utržené z těžby drahokamů, které se daly těžit hned dvěma způsoby. Zaprvé volnou těžbou pomocí vyplavování vysoko v horách anebo hlubinnou těžbou v čerstvě vystavěných štolách. Po úspěšném vybudování majáků jsme mohli vyrazit do stínů hledat Oberona, ale ještě předtím bylo třeba alespoň přibližně zjistit, kam vedly jeho kroky. Proto bylo potřeba otevřít a prozkoumat prastaré knihovny. Každá knihovna měla svou jedinečnou bránu, kterou se společnými silami podařilo otevřít. Co ale výpravy čekalo uvnitř, to nikdo netušil. Jak už to tak bývá, knihovna bez knihovníka by fungovat nemohla. Někdo se přece musí starat o všechny ty svazky a svitky v ní ukryté, ne? A kdo ví, jak se asi bude knihovník tvářit, když mu tam vstoupí davy v okovaných botách? Ve všech knihovnách dohromady bylo nashromážděno 778 svitků a z toho jen 4 správné pro každou skupinu. Rytíři se však tohoto množství nezalekli a směle vyrazili pátrat. Jak jsem se již před pár větami zmiňoval, každá knihovna má svého knihovníka a ten nemá rád, když mu někdo bez dovolení bere jeho drahocenné rukopisy. Kdo byl chycen, byl bez milosti vyveden pryč, získaný svitek mu byl zabaven a umístěn zpět tam, kde původně byl. Po získání potřebných svitků jsme byli připraveni vyrazit ke strážní věži na okraji Stínu zvané Maruška, kde nám její strážce prozradil střípek Oberonova osudu a nechal nás nalézt fragment mapy Stínů, která byla důležitá pro naše další tažení.
Středa 11. července, den čtvrtý, „Počátek putování“
Čtvrtého dne hned zrána jsme spolu s Corwinem zjistili, že i když my, princové, jsme schopni stínem procházet bez problémů, naši věrní toho schopni nejsou (Že Lilie?). Pro úspěšnou cestu se museli naučit složitá zaklínadla, která jim během putování zajišťovala bezpečí, a tak říkajíc, otevírala dveře. Jediným štěstím bylo, že se po Amberu tou dobou potulovalo hodně mágů, kteří se byli ochotni podělit o své vědění. Sice to nebylo jednoduché, ale všichni to obstojně zvládli, a tak nás čekalo jen určit směr a vyrazit. Bohužel jak se záhy ukázalo, tak určit směr bylo pro mnohé velmi obtížné. Nechtěli jsme nikoho ztratit, a tak jsme se rozhodli vyzkoušet své věrné v práci s azimutem. Každý, kdo prošel rychlokurzem práce s buzolou, mohl vyrazit na trasu. Štěstí nám přálo, a tak se z trasy všichni vrátili. V podvečer jsme si všimli, že se v základně objevila podivná individua. Vypadali jako někteří z nás, ale neustále opakovali jeden a ten samý pohyb, a ještě se u toho podivně usmívali. Chvíli jsme z toho byli nervózní, ale pak jsme si vybavili, co nám vyprávěl náš dvorní čaroděj Dworkin. Toto jsou ti, kteří se pokusili cestovat stínem, ale zpackali zaklínadla. Jediná možnost, jak je osvobodit, bylo správně provést kouzlo, ve kterém zamrzli. Co bylo ale nezvláštnější, nebyli tu jen zamrzlí ubožáci, ale také vzpomínky na jiné stíny a jejich slavné hrdiny. Družiny zde měly šanci potkat i legendárního velmistra templářů Bailiena z Ibelinu, který se sem zatoulal z poslední bitvy o Jeruzalém a o Svatý grál. No i přes veškerou snahu se bohužel nepodařilo zachránit všechny zamrzlé chudáky, ale alespoň část ano. Bůh buď milostiv těm duším, které tam zůstaly… Po tomto pochmurném večeru nás čekala již jen dekontaminace našich hord. Byl zapojen i Bailien, který snad poprvé za svou rytířskou kariéru hlídal, aby bylo dost vody na všechny. V tom mu pomáhala sličná, milá a krásná strážkyně Ardenského pralesa, princezna Juliana, zkráceně Juli.
Čtvrtek 12. července, den pátý, „Ohnivý Stín I.“
Pátého dne jsme při svém pátrání po Oberonovi narazili na Stín ohně. V tomto Stínu měl dle našich zpráv žít mocný věštec, který věděl, kde bychom měli krále hledat. Obyvatelé tohoto světa nám však nebyli příliš nakloněni. Jedinou šancí, jak si je udobřit, bylo připravit pro jejich vůdce kouzelný elixír, zvaný maté a pohostit jej u slavnostního večerního ohně. Naši věrní se proto vrhli na sběr dřeva a smoly a následnou tvorbu pochodní, kterými měl být slavnostní oheň zapálen. Když už se zdálo, že vše běží, tak jak má, a my princové jsme své svěřence poučili, jak správně s ohněm zacházet, aby se nikomu nic nestalo… přišel déšť, který doslova uhasil veškeré jiskřičky naděje. Naší jedinou možností bylo shromáždit na jednom místě zbylé „uhlíky“, a získat tak přece jenom nějakou šanci na získání informací o Oberonovi. Bohužel to, že bychom se my, Oberonovy děti, mezi sebou domluvily, nebylo možné, a tak jsme se museli uchýlit ke krádeži uhlíků ostatním družinám. Boj se rozhořel naplno a my vůdci jsme byli svědky drsného souboje o budoucnost našeho pátrání. Když bylo po bitvě, zjistili jsme, že ani toto krveprolití nestačilo k zajištění přízně zdejšího lidu, své pocuchané nervy a vztahy jsme si nakonec večer kvůli dešti místo táborového ohně léčili u táborového krbu. Hrálo se a zpívalo i přes zprávy, že se v nejbližší blízkosti našeho tábora vyskytli polární medvědi a hrozí strašlivá ledová bouře. Spousta lidí tomu odmítala věřit a mysleli si, že si z nich já, princ Benedikt, dělám srandu. O tom, jak moc se mýlí, se měli teprve přesvědčit.
Pátek 13. července, den šestý, „Ohnivý Stín II.“
Jelikož se nám nepodařilo navázat mírový kontakt se zdejším obyvatelstvem, byli jsme nuceni zde založit obrany schopnou základnu. Proto naše družiny již od brzkého rána přenášely zásoby z Amberu do zdejšího Stínu. Kvůli rozdílné gravitaci těchto dvou světů bylo třeba i pro jeden bochník chleba síly dvou lidí. A i přesto, že se mnozí při přenosu zásob unavili, bylo nutné hned začít budovat obranná postavení a alespoň částečně tento nehostinný Stín kolonizovat. Během osidlování se k nám dostala zpráva, že věštec, byť s námi nechce mluvit, má ve svém příbytku schovaný svitek s informací, po které jsme již několik dní vytrvale pátrali. Neprodleně jsme tedy nachystali výpravy a vydali se skrze jeskyni tak temnou, že v ní nebylo nic vidět, do věštcova příbytku. O tom, jak je ve zdejším světě oheň důležitý, jsme se přesvědčili, jen co jsme vyrazili na cestu. Nebylo tu vidět na krok a cesta byla plná nástrah. Na konci tohoto labyrintu nás čekal svitek, který bylo potřeba vynést ven. Svitek se nám získat povedlo, ale náš informátor nás již zapomenul varovat, co se stane, pokud by ho otevřel někdo, kdo k tomu nemá svolení. Pokud by k tomu došlo, pak by vše, co bylo na svitku napsáno, jednoduše zmizelo… a právě to se nám stalo. Po otevření jsme zjistili, že veškerý text prostě zmizel. Další den za námi a my jsme nebyli ani o krok blíž k tomu, co jsme potřebovali zjistit. Byla tu však ještě jedna možnost, jak se k potřebné informaci dostat. Dvory chaosu. Přesný opak Amberu na druhém konci Stínů. Byť se tam nikomu z nás nechtělo, neměli jsme na výběr. Když padla tma, vydali jsme se na konec Stínů až tam, kde si obloha se zemí prohodila místo a nic nedává smysl. A tam, kde neexistuje řád, jsme nalezli to, co jsme nutně potřebovali. Zprávu, kterou jsme již tak dlouho měli na dosah ruky a která nám tolikrát utekla…
Sobota 14. července, den sedmý, „Král je mrtev, ať žije král!“
V noci jsme ve Dvorech Chaosu nalezli zprávu, kterou jsme již dlouhou dobu sháněli. Jelikož jsme ji vynesli ze spárů chaosu, bylo nutné ji ještě přeložit. Naše družiny se na to hned ráno vrhly a byť byli mnozí otřesení tím, co v noci viděli, či spíše neviděli, dělali, co mohli, abychom překlad získali co nejdříve. Díky snaze a píli svých družin jsme se dozvěděli, že návrat našeho otce Oberona je velmi nejistý a amberský trůn by tak mohl být volný pro některého z jeho potomků. Některého z nás! Bylo mi jasné, že ostatní z mých sourozenců nebudou váhat a okamžitě vyrazí na cestu zpátky do Amberu. Proto jsem byl nucen opustit svou družinu a nechat ji putovat zpět k Amberu samotnou. Byla s nimi Dara, má vnučka, takže jsem se mohl spolehnout, že to zvládnou. Já se zatím prodíral Stíny zpět do Amberu a chystal se na nejhorší. Pokud by Oberon opravdu zmizel, začal by boj mezi námi všemi. Každý z nás na trůnu vždy viděl jen sebe a nikoho jiného. Během cesty jsem občas kontroloval, jak je na tom má družina. Nevedli si zle, občas se vynořili sice ve špatném Stínu, ale pomalu se propracovávali zpět do Amberu. Když konečně dorazili a společně jsme vešli do Trůnní síně, nalezli jsme u trůnu zprávu od Dworkina. Stálo v ní, že Oberon se již nevrátí, prý zahynul při lovu. K čemu to povede, bylo jasné ve chvíli, kdy se u trůnu objevil další z mých sourozenců se slovy, že trůn patří jemu. To se ale šeredně mýlil! Naše meče zazpívaly a my si vyměnili prvních pár úderů. Po krátkém souboji nám došlo, že tato cesta nikam nevede a že trůn získá ten, kdo bude v mít v Amberu vojenskou převahu. Brzy měla vypuknout válka, než k tomu ale mělo dojít, měli jsme důvod truchlit a slavit zároveň. Tento večer jsme na královu počest uspořádali velký bál, který se táhnul až do poloviny noci. Král je mrtev, ať žije král!
Neděle 15. července, den osmý, „První ohně boje“
Vzhledem k událostem předchozích dnů jsme se začali chystat na válku. Prvním krokem bylo dát vědět ostatním částem mé armády. Proto jsem dal neprodleně vypravit posly směrem k Ardenskému pralesu. Tam je bohužel čekalo nepříjemné překvapení. I ostatní z mých sourozenců se rozhodli stejně jako já, a tak došlo k menší šarvátce, ve které jsme se všichni snažili odhalit posly ostatních a získat od nich jejich zprávy. Když uhasly plameny boje, bylo jasné, že bude hůř. Jediné, co jsme mohli dělat, bylo začít zbrojit a chystat se na bitvu. Proto jsme se pustili do výroby a zdobení štítů. To nám zabralo větší část dne a v podvečer jsme pak akorát uvítali skupinu žoldnéřů zvaných Markus M, která našim družinám ukázala, jak vypadá správný rytířský boj. Večer jsme se pak rozhodli pro první pokus obsazení hradu. Nechtěli jsme jít ještě do úplného konfliktu, a tak jsme postupovali systémem dominance. Část hradu obsadila ta družina, která tam v určitý časový limit měla největší počet členů. Co jsem ze svého stanoviště viděl, tak nejurputnější boje se vedly o hradní zbrojnici, kuchyni a následně o obě hradní latríny. No netuším, co si o tom mám myslet, ale řekl bych, že naši vojáci dobře pochopili, co je jedna z nejdůležitějších věcí v armádě (teplá voda, dobrý chrup a měkký toaletní papír…).
Pondělí 16. července, den devátý, „Zrada a bitva“
Tento den začal velmi poklidně, v klidu jsem si ráno dojídal svou snídani u dobré knihy. Ta kniha se jmenovala „Poutník Časem chaosu“, byla od věhlasného amberského mága a název dokonale odpovídal tomu, co se právě teď dělo všude okolo. Klid však neměl dlouhého trvání. Mezi dvěma sousty mi najednou zmizela miska i s jejím obsahem. Když jsem se pak otočil po svém meči, byl také pryč a ze všeho nejhorší bylo, že zmizela i zástava mé družiny Ohnivých Lilií! Neměl jsem nejmenší tušení, kdo to mohl provést, ale podezření nakonec padlo na naši sestřičku Floru a její skupinu sušených květin (Herbář). Proto jsme neprodleně zabavili jejich zástavu jako výkupné a ukryli ji hluboko v Ardenském pralese. Po tomto ne moc pěkném aktu nás čekala námořní ofenziva břehů Amberu, kde se střetly námořní síly celé naší rodiny. Tato bitva se ukázala jako ideální příležitost k vyzkoušení nejnovější technologie, kterou přitáhl Corwin z bůhví kterého konce Stínů. Využili jsme takzvaná torpéda. Účinná to hračička, jen co je pravda. Z jedné potopené lodě se nám podařilo získat zvláštní zapečetěný dopis. I přes veškerou snahu se nám do něho nepodařilo dostat, a tak jsem se rozhodl využít pomoci čaroděje žijícího na druhém konci pohoří Kolvir. Neprodleně jsem dal zapřáhnout koně a má družina vyrazila na nebezpečnou cestu, na které je čekaly sněhové bouře, tající ledy, skalní bludiště a hlavně lední medvědi. Ti, kteří mi doteď nevěřili, byli jistě nemile překvapeni, když je na trase medvěd překvapil. Na konci cesty nás u čaroděje čekal ještě jeden zapeklitý úkol. Klíč k pečeti byl zamrzlý v zóně, do které se nedalo jen tak vstoupit. Kdo by do ní totiž vkročil, ten by na místě zmrzl. I s touto nepříjemností jsme si však zvládli poradit a nakonec získali kostku ledu, ve které byl hledaný klíč. Klíč z kostky se dal získat více způsoby. Buď se dala kostka roztopit, nebo rozbít…. Můžete hádat, který způsob si všechny družiny vybraly. Po prolomení pečetě nás čekalo nemilé zjištění. Dopis byl adresován Dworkinovi a psalo se v něm o tom, že nový král bude potřebovat namalovat nový trumf a bylo to podepsáno od Randoma. Pro neznalé, trumfy jsou zvláštní karty, skrze které jsme schopni promlouvat s ostatními sourozenci i na druhém konci Stínů, a dokonce se k nim za určitých podmínek přenést. Království pak trumf propůjčuje ještě další zvláštní schopnosti, o kterých se nehodlám rozepisovat. Ten kašpar Random si snad myslel, že novým králem bude on. Tuhle potěchu jsme mu ale nechtěli dopřát. Večer po rozlomení pečetě se mi povedlo najít meč i misku (ovšem bez jídla… jak jinak), ale zástavu zatím ne. Naštěstí jsme měli špeha v Corwinově družině a ten nám sdělil, že to byl právě Corwin a jeho věrní, kteří naši zástavu ukradli a schovali. Díky špehovi jsme také věděli, kde hledat, a tak se nám zástavu povedlo brzo získat zpět…
Úterý 17. července, den desátý, „Cesta za Dworkinem“
Ze včerejšího dopisu jsme zjistili, že se Random chystal vypravit za Dworkinem aby ho přesvědčil o tom, že potřebuje namalovat nový trumf pro krále… a kdo by na něm asi tak měl být co? Samozřejmě že Random. Tomu jsme za každou cenu museli zabránit. Z posledních zpráv, které jsem o Dworkinovi obdržel, bylo patrné, že se momentálně zdržuje v jedné ze zvláštních zahrad plné exotických zvířat ze všech koutů Stínů. Tuto zahradu dal údajně vybudovat náš otec za svých mladých let. Inu vždycky jsem si ji přál vidět a byl jsem si jistý, že i mé družině by se mohla líbit. Navíc nemohli jsme přece dopustit, aby Random našel Dworkina jako první, ne? Proto jsme si neprodleně sbalili své věci a vyrazili na cestu… Zahrada byla úchvatná, tolik tvorů na jednom místě! Dokonce i placaté ryby! Dworkina jsme sice nenašli, ale stálo to za to. No a jsem si docela jistý, že ani Random ho nenašel, takže tím lépe. Během návratu zpět se rozpršelo, a tak jsme zbytek dne strávili procvičováním taktiky nad různými deskovými hrami. A večer jsme se pak společně sešli u krbu a dívali se na další z vynálezů, který Corwin objevil při svém pobytu na Zemi. Na pohyblivé obrázky, prý se tomu říká film, nebo tak nějak…
Středa 18. července, den jedenáctý, „Divadlo, Greenpeace a turnaj“
Jedenáctý den našeho dobrodružství byl již od rána deštivý, a tak jsme se pro zlepšení nálady rozhodli pro přípravu divadla a prozkoušení veškerých dovedností našich družin při zvláštním turnaji ve specifické disciplíně zvané aktivity. Během příprav divadla nás zastihla zpráva od Dworkina. Byl ochoten nám namalovat další trumfy, ale potřeboval k tomu barvy ze zvláštních tvorů, kteří se tady v okolí vyskytují. Bohužel si už nepamatoval, jak se jednotlivá zvířata jmenují, a tak po nás potřeboval tyto bytosti pojmenovat a zjistit, kde konkrétně se vyskytují. Tvorové to byli veskrze zajímaví, například Ohniváček přítulný (Z dálky vám připadá, jako by měl neustále mezi prsty drobné plaménky. Pokud se ale přiblížíte příliš blízko, plaménky zmizí a místo toho vás čeká vřelé objetí.), Brousek ospalý (Tato bytost je schopná vám bezchybně nabrousit naprosto cokoliv, počínaje nožem a konče zubním kartáčkem. Pokud se ale přiblížíte na více jak dva metry, popadne jej strašná ospalost a ihned usíná.) nebo Knihomol přisleplý (Tvoreček, který se vyskytuje hlavně v blízkosti knih. Pokud je o samotě, tak bez problémů přelouská jakoukoliv knihu. Když je ale někdo v jeho přítomnosti, extrémně se mu zhoršuje zrak.). Co bychom ale pro Dworkina neudělali, že? Takže jsme se vrhli na průzkum zdejší fauny, po jehož ukončení nás již čekal slibovaný turnaj v aktivitách. A následně souboj v oblíbené amberské hře sedmičky. Zjistil jsem, že se nevyplácí posílat lidi polechtat sličnou Julianu, či sebrat nos vznešené Floře. Obě se pak proti mně spikly a já po krátkém běhu a boji odcházel s jejich podpisy na čele. Musím ale přiznat, že jsem si to zasloužil.
Čtvrtek 19. července, den dvanáctý, „Erika, ztracená sestra“
Tento den nás hned zrána čekalo další velké a nečekané překvapení. Pokusili jsme se o další vylodění na pobřeží Amberu a i tentokrát nám cestu zkřížila námořní blokáda. Tentokrát však nepatřila nikomu z nás. Patřila poslednímu sourozenci, který se již dlouhou dobu neukázal a byl pokládán za mrtvého. Z těch nejhlubších Stínů se vynořila Erika, která si samozřejmě taky nárokovala právo na trůn. Nevím, jak to viděl zbytek mých bratrů a sester, ale já už toho měl dost. Neměl jsem nejmenší chutě s kýmkoliv vyjednávat a hodlal jsem se vylodit přímo u břehu Amberů a odtud nakráčet rovnou do Trůnní místnosti. Vrhli jsme se do boje a brzo bylo rozhodnuto, Erice nezbyla jediná loď a my se mohli v klidu vylodit. Po vylodění nás čekal jen další boj, tentokrát již mezi námi samotnými. A pak, když jsme si vyříkali vše, co bylo třeba, vrhli jsme se vstříc hradbám, na kterých zatím dleli zbytky Eričiny armády. Útok probíhal výborně, když vtom vše okolo nás pohltila tma a my se dostali do poslední magické bariéry, která již léta stojí kolem Amberu. Cest skrze existovalo několik. Netuším, co si zvolili ostatní sourozenci, ale já se svou družinou se vydal najít sluneční bylinu Hypericum, medailon a něco, co by prosvítilo temnotu. Jako první jsme při cestě podél hradeb sehnali onu bylinu, následně jsme poslepu porazili strážce, u kterého jsme získali svíce, které měly moc pohltit tmu, a pak jsme za neustálého svistotu šípů, který nás varoval a nutil neustále zalehávat, dorazili do háje vědění, kde jsme sehnali to poslední, co nám chybělo, medailon. Pak již stačilo jen rozsvítit svíce a bariéra byla prolomena. Po rozbití kouzla už vše nabralo rychlý spád a Amber byl brzy čistý od Eričiných následovníků. Po tomto slavném vítězství jsme si večer ještě společně zahráli divadlo, které jsme předchozího dne nacvičovali a pak s pocitem dobře prožitého dne všichni zalehli.
Pátek 20. července, den třináctý, „Den rozhodnutí“
Předchozího dne se nám podařilo dostat za hradby Amberu a dnes zbývalo rozhodnout, kdo z nás bude ten, kdo usedne na trůn. Než jsme se mohli vrhnout do boje, museli jsme ještě zvládnout těžkou byrokracii. Boj je jedna věc, ale přece bychom nechtěli, aby se někomu něco stalo, že? Proto musel každý nechat svou výstroj řádně zkontrolovat od úředních šimlů. Naštěstí se ve městě vždy vyskytoval dostatek šikovných řemeslníků, takže se veškeré nedostatky daly velice rychle opravit. Každý štít musel mít kvalitně udělané ručky, barevné označení a případně značku vlajkonoše. Tým řemeslníků v čele s panem Díra S.R.O., Barvičem a platnéřskou dílnou Kolíka AťSePicnu (ASP) dokázal vše směle vyřešit. Pak už nám nic nebránilo směle se na sebe vrhnout. Bitva probíhala tak, že se každá družina snažila obsadit co největší množství pevností. Obsazená pevnost se poznala podle toho, že měla na svém stožáru navázaný praporek dané družiny. Bitva trvala dlouho dobu a byla plná zvratů a převratů, ale nakonec byla přece jenom u konce. Pohled na bitevní pole mě naplnil pýchou, na spoustě pevností vlály naše prapory. Protože byla bitva u konce, přišel čas slavit. Do Amberu se sjeli trhovci a kejklíři, a mohl tak proběhnout jarmark a po něm hned následoval velký bál, který trval až do druhého dne. Během bálu nás čekala ještě hostina na počest nové královny a její místodržící. Královnou se nakonec stala Flora se svou družinou zvanou Herbář a místodržícím pak Llewella s družinou Orange sword. Flóra i Llewela si
se svými družinami vedly dobře a jsem si jistý, že se na své nové úkoly skvěle hodí. Flora byla vždy všemi oblíbená a Llewella skvěle vládne mečem a já princ Benedikt tímto skládám svou zbraň k jejich nohám a přísahám jim věrnost jako ochránce Amberu. Dlouhý život královně a její místodržící!
Sobota 21. července, den čtrnáctý, „Odjezd“
Čtrnáct dní uteklo jako voda a náš čas se pomalu nachýlil ke konci. Prožili jsme tu krásné dobrodružství, povedlo se nám odhalit smutnou pravdu o Oberonovi a nakonec se na trůn posadila jedna z nás. A teď se měl každý rozjet ke svému domovu. Věřím, že pokud by královně, místodržící či říši něco hrozilo, každý by beze slova zase přispěchal na pomoc, ale snad to nebude potřeba. Poslední, co zbývalo, bylo sbalit své věci, vymést a vytřít své ubikace a připravit se na odjezd. A tady končí tento deník. Děkuji vám všem, co jste tady s námi byli, bylo to velkolepé.
Princ Benedikt
P.S.: V tábořišti jsme to již nestihli, ale berte prosím na vědomí, že Majkl Sedlář, Tadeáš Rokos a Klára Kršková z Ohnivých Lilií byli dodatečně povýšeni na hodnost Vlajkonoše a Tadeáši s Klárou byl ještě navíc propůjčen titul „Pobočník“.
Benedikt a Dara
Něco končí, něco začne …
Jak jsem psal hned na začátku, tábor je za námi. Věřím, že jsme si to všichni užili. Někdy to bylo těžší, někdy lehčí, ale rozhodně to stálo za to. Koneckonců, kde jinde můžete během 14 dní zažít slavné rytířské tažení po neznámé zemi, těžbu drahokamů vysoko v horách nebo naopak hluboko pod zemí? Kde jinde, než tady, se podíváte do prastaré knihovny, ve které se budete přehrabovat ve stovkách svitků při pátrání po tom jednom jediném správném, pronásledováni naštvaným knihovníkem? Kde jinde máte možnost projet si legendární závod přes vysoké kopce, provázený ledovou bouří a ledními medvědy? No, odpověď nechám na vás. Tak jako tak, rád bych chtěl poděkovat všem těm, co s námi na tábor jeli. Bylo to super a bez vás by se to nikdy neuskutečnilo. Doufám, že se potkáme nejpozději za rok a nejlépe už na podzimní víkendovce na konci září. Před dvěma lety jsem si myslel, že už na tábor nikdy nepojedu, a teď vidím, že by to byla velká chyba. Už teď se těším na příští setkání, mějte se, lidi!
Rád bych věnoval ještě pár vět těm, kteří pomáhali náš příběh stvořit. Tábor nás stál všechny spoustu hodin spánku, spoustu nervů a taky to nejcennější… naše hlasivky. Nebýt litrů čaje, kávy a několika balení vincentkových tablet, nevím, jak by to s námi dopadlo. Jenže ono už to tak bývá a bez toho by to snad ani nebylo ono, co? Díky lidi, že jsem se na vás mohl spolehnout, když bylo potřeba. A taky třeba za to, že jste se mnou vydrželi do tří do rána malovat lední medvědy, vyřezávat štíty anebo že jsme společnými silami stvořili 778 svitků. Zkrátka, že jste byli pro každou špatnost, kterou jsme kdy vymysleli. Díky za to všechno a těším se, až vás zase uvidím. A speciální dík ještě patří Daře, lepšího praktikanta bych si nemohl přát
Přečtěte si o nás
členství
Dveře otevřené mají u nás ale všechny skupiny lidí, kteří mají smysl pro humor, chtějí se scházet a souhlasí s ideály, které Duha naplňuje.
historie
Duha má za sebou více než 35 letou historii. Zajímá vás, jak v roce 1989 vznikala?