Laškov letos úplně jinak
Napsala Olga Palová, Duha Tuláci dne 10.září 2018
Příjezd na naše tábořiště byl letos trochu netradiční. Vyrazili jsme z Olomouce vláčkem do Náměště a pak jsme si to pěkně vyšlápli po chodníčku Terezským údolím... Místo podsaďáků tady stály kopule, jídelnička mini a uprostřed zbytky Tébijského tábora jakoby se tu prohnal uragán... (pozn. Tébiové = indiánský kmen, který zde už mnoho let sídlí vždycky v době našeho tábora).
Obrázková galerie. Klikněte na některý z náhledů.
Tak jsme doma... ve vaně jsme už dávno spláchli vůni Laškova, je vybaleno a už jen prohlížíme fotky a vzpomínáme...
(pozn. Laškov = tábořiště Tuláků)
Pochopili jsme hned při prvním sezení v táborovém kruhu, letos je marné doufání v kouzlo "převtělení", Tébiové jsou pryč, nemůžeme se stát jedněmi z nich. Proč a co se stalo?
Při noční vycházce do našeho lesíka slyšíme smutnou, ba až žalostnou, lakotskou píseň a světla nás dovedou k místu, kde na nás čeká vzkaz. Je to vzkaz Tébiů. To je jasné. Jenže je bohužel napsán indiánským obrázkovým písmem, takže zas nevíme nic. V průběhu dalšího dne se nám ale podaří společnými silami tento vzkaz rozluštit. Možná díky Zikovi, který si všiml, že na Boudě mezi spoustou informací je ten správný "klíč"(Zik byl tak nažhavený, že chtěl začít luštit hned, i když už bylo po večerce, ale vydržel do rána, přivstal si a pustil se do toho...) A tak se dozvíme, že bledé tváře násilím odvedli celý kmen Tébiů do rezervace a jen my jim můžeme pomoci. Když najdeme jejich poklad a předáme jej spřátelené bledé tváři, která bydlí v osadě bělochů zvané Laškov, vykoupíme je a oni se zase vrátí a my příští rok opět budeme moci prožít kousek léta s nimi. No, kdo by do toho nešel?
Během několika dnů se nám daří poklad nalézt a poslední večer (sotva to stíháme) jsme jej skutečně odnesli na domluvené místo. Pravda, hledání pokladu bylo trochu těžší, protože si někteří spletli posed s rozhlednou, ale podařilo se. Ale i předávání pokladu bylo těžké, ba řekla bych až poněkud dramatické. Do osady jsme se vydali až za tmy, takže zbloudilí cyklisté málem spadli i se svými stroji, když jsme před nimi všichni skákali do příkopu chráníc poklad i s jeho nosičem- nejmladším táborníkem. Dům byl nalezen hravě, ale stateční (?) vedoucí našich týmů se nemohli do domu bledého muže dostat a asi se také hodně báli odhalení, bělochy se to tu jen hemžilo (i když většinou jen projížděli v těch svých plechových stanech) a tak i oni museli mnohokrát skákat pod ochranu okolo domu rostoucích keříků. Ono taky není jen tak jednoduché se dostat do cizího baráku, že? Jen zasvěcenci z vedení věděli, že to není cizí barák, ale patří našemu Majklovi, coby čerstvému majiteli a že on našim dětem ukryl klíč pod rohožku, jen ho najít… My ostatní jsme vše jistili ukryti v poli naproti baráku, kdyby něco… Nemuseli se vůbec ničeho bát... Bylo to skvělé divadlo. No, nakonec byly klíče nalezeny, dveře odemknuty bez násilí a poklad uložen na to správné místo, Tuláci úkol splnili a teď jen musíme ten rok vydržet čekat...
Letos to bylo příliš krátké, na tom jsme se shodli všichni. Škoda. Ale stálo to za to. To jsme také všichni svorně odsouhlasili! Sice Duch Laškova nám dopřával trochu víc deštíku, než jsme potřebovali, ale i s tím jsme se statečně poprali, aspoň byla voda v potoce, ne? A také mohly být večerní ohýnky a hry v lese a nové stany to skvěle ustály, takže vlastně nám to odpolední neplánované sprchování ani tolik nevadilo. Nebyly služebky, Kiváci (dospěláci) to letos vzali za děti. Takže kromě Pety, které tahle služba chyběla, většina si to docela pochvalovala. Díky Tessimu, který nám přijel pomoci s nočním hlídáním, nemuseli strážit naši nejmladší kamarádi (nám větším by to určitě chybělo) a taky jsme si nemuseli denně gruntovat ve stanech, protože se nebodovalo. I když bodovací deník Lindu (doktora) pálil v ruce, když viděl to "nepřehledno" v některých stanech. Tak v tom to bylo jiné proti táboru. Možná i trochu tvrdší pelíšky než v podsaďáku ... A asi to také bylo dost jiné pro Déčka, Zika, Broučka a Bary, kteří se stali vůdci jednotlivých týmů (Hledači, Záhadná stopa, Modřinky a Červené ještěrky) a tak se pomalu připravovali na budoucí owačirování, protože z dětí byli nejstarší. Ale poprali se s tím skvěle, tak si myslím, že je to posílilo a neodradilo z dalších "Tuláckých CEST". Fakt byli dobří!
Na Laškově je mimořádná příležitost zastřílet si z luku a ze vzduchovky, což jsme samozřejmě využili pod velením Pahy a Katóby. Okolní příroda zase přímo vyzývá k jejímu poznávání a to je zase odbornost Esmi a k táboření patří ohně a ohýnky. Proběhly pod vedením Majkla a za dozoru Koly, Koumáka a Cipíska. Bylo mnoho nových her a děti si je opravdu užily. Trénovali jsme liháčky, ale také závěsy a uvařili si skvělou večeři.... Samozřejmě proběhly i turnaje, tentokrát v Kjube a lakrosu a poslední ohýnek byl ve znamení super vystoupení jednotlivých týmů, Kiváků i vedení, tak ani to loučení s Laškovem nebylo zas až tak smutné, nachechtali jsme se dost.
Co říct na závěr? Bylo mnoho krásných okamžiků, na které já osobně budu dlouho vzpomínat. Měla jsem radost, že jsme byli suprová parta malých a velkých, vzájemně si pomáhali, užívali jsme si to naplno, byla legrace, pohoda… Skvělý start do nového školního roku, pro Tuláky už třicátý čtvrtý rok „Tuláckých CEST“…
Oliška
Přečtěte si o nás
členství
Dveře otevřené mají u nás ale všechny skupiny lidí, kteří mají smysl pro humor, chtějí se scházet a souhlasí s ideály, které Duha naplňuje.
historie
Duha má za sebou více než 35 letou historii. Zajímá vás, jak v roce 1989 vznikala?