Tulácké jaro
Napsala Duha Tuláci dne 22.května 2018
… konečně po dlouhé zimě zahajujeme jarní sezónu víkendovkou v Cakově. Natěšení a nedočkaví jsme vlítli do cakovského přírodního ráje jak vítr do chaloupky nabití nejen energií, ale také znalostmi květin a stromů, přidali jsme k tomu odvahu při zdolání lanové lávky a šikovnost při boji s mokrým terénem (klouzání a pády bez nehod), um v orientačních dovednostech (buzola, mapa, azimut, přírodní jevy, značky ...) a hlavně radost při dovádivých hrách.
Obrázková galerie. Klikněte na některý z náhledů.
Takže sluníčku se nás zželelo a suprově nám proslunilo celou sobotu a taky vyčarovalo první jarní kytičky - sněženky, talovíny, taky kočičky a „vajíčkovec obecný“ (to je keřík plný velikonočních vajíček – na vysvětlenou). A i když jsme zapomněli při tom skotačení utopit v místním potůčku Moranu, jak velí jarní zvyky, a málem jsme utopili Koumáka a Hogana (samozřejmě vtipkuji, oba potůček s přehledem přeskočili), vytoužené JARO přišlo a už nám tu zůstalo ... HURÁÁÁ.
Chladná rána a večery jsme věnovali dalším dovádivým hrám v klubovně, ale také tvoření a v naší "Tulácké dílně" vyrostly krásné dózičky a kořenky plné kytiček a srdíček. Pracovním týmům tentokrát veleli naši nejstarší z rodu Sov - Déčko, Brouček, Bary a Zik a docela dobře zvládali. Louky jednotlivých týmů byly plné kytek, které jsme získali za bodíky a i když tentokrát to byl hlavně boj mezi jednotlivci, výsledky týmů byly dost vyrovnané. Nesmím zapomenout také na nedělní "Kmenový sněm", kde složili tulácký slib dva bratři z rodu Sov - Hajnej a Rayen a náš oddíl se opět rozrostl.
A když jsme si to jaro tak krásně přivolali, sedmého dubna jsme si ho vyrazili užít na památné místo našeho oddílu - do Hrubé Vody. Pravda, trošku se to tam změnilo a tady ještě to vytoužené jaro teprve ťuká na dveře, na lyžařském svahu dokonce ještě ležel sníh, ale sluníčko nás opět nezklamalo a celý den krásně hřálo. A aby nám bylo ještě větší teplo, tak tento den byl věnován ohňům, které jsme si nejen zkoušeli rozdělat, ale také jsme si masňácky na nich připravili buřtový obídek - jednou za čas, proč ne ... Samozřejmě i tady se hrály různé hry. A protože naše tajné místo je plné břidlice, došlo i na tradiční stavbu měst. Šlo opět o týmovou práci pod velením nejstarších Sov. A že se to povedlo - domy, mosty, bazény, obchodní centra, kina a divadla, ale také mechové zahrady, stromy a dokonce i lodě. Jen na školy jsme jaksi zapomněli. Trochu jsme poklidili po "takytábornících" - různé igelity, železa, motouzy, plechy. Kecka s Mikešem dokonce našli konzervu vyrobenou v ČSSR, ale i ta k lítosti Kecky, který ji chtěl zpeněžit ve starožitnostech, tak i ta šla do sbírky odpadků ... Ještě závěrečné foto u "Žluté skály", abychom ho mohli porovnat se stejným fotem, jen asi dvacet let starým a vydali jsme se zpátky k domovu. Pravda, kvůli nějakému neštěstí na trase jsme dorazili domů s hodinovým zpožděním, ale myslím si, že výprava byla opravdu super.
Na konci dubna bylo naším cílem tábořiště v Laškově - tradiční "Otevírání BOUDY". Počasí nám kupodivu zase přálo, možná až trošku moc, protože do cíle přicházíme docela upocení. Zahajujeme oddílovým pokřikem a pak už se vrháme k Boudičce převázané provázkem. Vždycky je boj o místa hned vedle klíče - kdo dřív přijde... Však to znáte. Letos si to obsazuje Brouček s Petou a jsou na to patřičně pyšné. Každý z nás ukořistí kousek provázku a klíče s rachotem padají k zemi. Můžeme ji konečně odemknout, Boudičku naši. Byla zamčená hodně dlouho, řekla bych, že pořád ještě voní táborem ... Laškovská sezóna je zahájena. A můžeme dovádět. Začínáme prověrkou našeho umu a šikovnosti. Rozdělujeme se na čtyři skupiny, protože jde hlavně o týmovou spolupráci. Šéfují nám nejstarší Sovy. Jsou čtyři stanoviště - první pomoc s Lindou, příroda s Cipískem, odhady vzdálenosti s Katóbou a azimuťácká hádanka s Bařou... No, znovu jsme se trošku zapotili ... Ale vyloženě propadák to zase nebyl. A pak "Indiánská házená" na několik kol a stejně tak oblíbené Hutututu. Moc se toho stihnout nedá, čas v Laškově uhání nějak děsně rychle..,
V květnu máme v plánu tradiční "Májoviny"na Laškově, ale... Předpověď počasí nás celý týden předem strašila a tak nakonec padlo rozhodnutí zvolit místo výpravy, ze kterého se v případě dešťových smrští lépe ustupuje... Vyrážíme tedy do Slavonína, do lesíka, kde jsme v dávných dobách našeho oddílu prožívali spoustu víkendů. Pár let jsme tam však nebyli a tak jsme docela napjatí, jestli ten lesík vůbec ještě existuje. A on tam fakt pořád je! Super! Vypadá to tu ale trošku jinak, než si pamětníci vybavují. Kde rostly malé stromečky, jsou dnes stromiska. Kde byly plácky na dovádění, rostou křoviska a ty volné plácky jsou zas úplně někde jinde. Přibylo cestiček (takže jsem dvakrát zabloudila). Ale je tu krásně - dobrá volba. Sluníčko se také rozhodlo, že nás opět dnes podpoří a tak se zabydlujeme - to spočívá v tom, že se většina ihned pouští do zásob jakoby ráno nikdo nesnídal. Dokonce jsou i tací jedinci, kteří zlikvidují všechny zásoby najednou. Takže Bigoněk musí celé to "zabydlování" utnout, aby nám vůbec zbyl čas na program... Na dnešní výpravu s námi vyrazila Esmi a tak je jasné, že prvním bodem programu budou znalosti přírody - kytičky, větvičky, listy, kůra ... Sovice si vybírají parťáky v Sovičkách a provádí je celým tím zeleným rájem. Učí je pojmenovávat vše, co se tu vyskytuje a co sami znají a pak ti nejmladší všechny získané vědomosti předvádějí naší odborkářce přes přírodu. Tentokrát nám to docela jde. Terén tady je jako stvořený na plížení a maskování se a tak Koumák s Hoganem vyfasují karty s číslicemi a ostatní mají za úkol se rozprchnout, ukrývat, maskovat, plížit, čili nebýt viděn, ale přitom vidět právě ty naše dva borce a hlavně jejich číselné kódy. No, pravdou je, že velká část Tuláčat se schovávala tak, že na cedulky ani pořádně neviděla a spíš se kryla za zády kamarádů, než by se pokusila být opravdu samostatným průzkumníkem, ale bylo to napínavé od začátku až do konce.Větší samostatnost a taktiku jsme už prokázali při další hře, kde byly také důležité schopnosti průzkumníka, ale navíc ještě rychlé nohy. V lese vyrostlo několik pyramid, které ukrývaly očíslované lístky. Úkolem bylo najít pyramidu, dostat se k ní nepozorovaně, vzít si lístek s nejnižším číslem a přitom nebýt zasažen papírovou koulí záškodníků, kterých byl plný les. Obranou proti nim byl jen můj zásah koulí a také to jak se JÁ umím plížit a jaké JÁ mám rychlé nohy. Tady hrál každý sám za sebe. Poslední bodovanou soutěží byl Boj o šišky, kde nebylo rozhodující taktizování (což jde hlavně těm nejstarším), ale hbitost a rychlost, takže šance byla i pro ty nejmladší. Závěr výpravy patřil oblíbené Ruské schovce, kterou si Tuláčata opět vyškemrala a jako vždy si ji užívali hlavně ti, kteří se nejen schovávají, ale najdou i odvahu k útoku na šátek hledačů... Výpravu nám předčasně ukončilo blížící se hrozivé hřmění. Sluníčko bylo najednou pryč a nad námi se začalo podezřele černat. Tak jsme se dali fofrem radši na ústup a stihli doběhnout na zastávku autobusu ještě poměrně v suchu. A pak to přišlo - slejvák, blesky, hromobití, kroupy ... Jeden by nevěřil kolik lidí se dá nacpat pod malou stříšku autobusové čekárny. Kdo měl funkční pláštěnu, jistil okraje, ale i tak jsme mnozí měli v botách bazénky. Prostě tentokrát to bylo napínavé až do samotného konce.
Oliška
Přečtěte si o nás
členství
Dveře otevřené mají u nás ale všechny skupiny lidí, kteří mají smysl pro humor, chtějí se scházet a souhlasí s ideály, které Duha naplňuje.
historie
Duha má za sebou více než 35 letou historii. Zajímá vás, jak v roce 1989 vznikala?