Tulácký ráj v Laškově
Napsala Duha Tuláci dne 28.srpna 2017
Tulácký ráj v Laškově … už zase osiřel. Tábor skončil. Byl skvělý a to i když s námi počasí stále laškovalo – jak jinak, když jsme byli v Laškově…
Přijeli jsme a ubytovávali se v dešti a pak celý den jsme vychytávali dešťové pauzy, abychom uskutečnili zahajovací rituály a také se s plným nasazením vrhli do přípravy na život indiánů prérie u Černých skal... A když se dobře připravíte a Velký Kawa vyslyší prosby Tuláčat, pak „kouzelná noc“ (což je ta první táborová) vyjde a my opět můžeme prožívat nový příběh Tébiů, už asi dvacátý nebo dvacátýprvý, kdo to ví ? Letošní příběh patří SVĚTLU…
Obrázková galerie. Klikněte na některý z náhledů.
Tébiové se každý večer scházejí u poradního ohně, kde stařešinové a náčelníci vyhodnotí uplynulý den, ocenění nejlepší bojovníky a rody a ty pak ukončí den svými tanci a pokřiky. Dnes nás však náčelník místo písní bubnů a svým "Komalama..." svolává k našim příbytkům, ne k poradnímu ohni. Noc už nastupuje svoji vládu nad krajinou a náčelník k nám promlouvá tichým, ale dost vážným hlasem, což většinou nevěstí nic dobrého. V tu chvíli však ze tmy vystupuje indiánský stařec a v rukou nese světlo. Usedá a nocí se nese píseň Oma heya, oma heya... Ze stran pak přicházejí další postavy a další světla... Ani nedutáme. Starý indián pak vypráví příběh chlapce Orlího Pírka, který se chtěl stát pánem oblohy a rozhněval svou troufalostí Slunce. To zahalilo svoji tvář a tma a hrůza se zmocnila všeho živého. Chlapec si brzy uvědomil svoji chybu, malichernost a sobeckost a zoufale prosil Slunce o odpuštění, a protože to byl jinak bojovník statečný, pracovitý a měl dobré srdce, zželelo se ho nakonec Slunci, shodilo svůj temný závoj a na zemi pak opět dopadly jeho paprsky. Aby si Tébiové navždy zapamatovali tuto událost, darovalo jim Slunce paprsek ze svého nitra. Od té doby jednou za deset let vyjdou strážci ohně mezi indiány a přinášejí jim toto věčné světlo. V ten čas bojovníci kmene jako poděkování uspořádají velkolepé hry, klání, která prověří jejich sílu, odvahu, mrštnost, ale i důvtip, smysly a další schopnosti. Hry však neprověřují jen jednotlivce, ale celé rody. Protože jen ti, kteří nemyslí jen sami na sebe tak jako kdysi Orlí Pírko, jen ti mohou zvítězit...
A tak stařec předá své světlo do ochrany vědmě, strážci ohně pak jeden po druhém přinášejí svá světla náčelníkovi a sačemům, je to poselství, které je třeba chránit a opatrovat. V tu chvíli jsou Velké hry na počest Slunce zahájeny…
A pak už jde jeden den za druhým, Tébiové se učí novým dovednostem (letos se díky dešti stihne jen lukostřelba, léčitelství – první pomoc a střelba ze vzduchovky), loví, aby bylo co jíst, pracují, aby bylo dost dřeva, čisto v táboře a tak, vyrábějí si oděvy a různé pomůcky a ozdoby (tak jak to u indiánů bývá zvykem), tančí, zpívají, cvičí jízdu na koních a také soupeří mezi sebou ve spoustě her a každodenně bojují nejen o korálky do svých náhrdelníků, ale také o náčelnickou čelenku pro svého sačema… Společně pak rody skládají svoji slunečnou mandalu podle toho, kolik bodíků se jim podařilo získat…
Věčné světlo opatrují strážci ohně spolu s vědmou a každý den ho přinášejí k poradní skále a k poradnímu ohni, aby Slunce vidělo, že si jeho daru velmi váží a že malichernost a sobeckost mezi indiány kmene Tébio nemá své místo… Jenže jednoho dne se objeví Černá vrána, která přepadne strážce ohně a světlo jim ukradne ve chvíli, kdy náčelník svolává svůj kmen k rannímu sezení u poradní skály, ve chvíli, kdy žádný z Tébiů není ozbrojen… Zděšení a žal nad touto ztrátou ihned však vystřídá odhodlání všech bojovníků získal světlo zpět a začíná pronásledování kmene Černých vran… Nu, a tím také samozřejmě „Závěrečná hra“ letošního tábora… Světlo se do tábora vrací, Černé vrány jsou poraženy a to i když si na pomoc přivolali přírodní živly a pokusily se tak nám tu závěrečnou hru deštěm a bouřkou pokazit… Nejenže je světlo nalezeno, ale všichni jsou hrou nadšeni, moc se povedla.
Poslední večer a poslední táborový oheň vyhodnotí ty, kterým se v soutěžích nejlépe dařilo. Patří to k závěrům tábora, ale není to až tak důležité. Mnohem důležitější je to, že i přes nepřízeň počasí se tábor povedl. Všichni bojovníci, jejich owačirové, sačemové, stařešinové i náčelníci ukázali, že jsou skvělí. Vládla tu suprová atmosféra, legrace, nadšení v hrách i jakýchkoliv dalších činnostech. Mnozí překonali sami sebe, třeba ve strachu ze tmy při noční hlídce nebo ve stýskání po domově. Velcí pomáhali mladším, mladší pomáhali velkým… Nejenže se při závěrečném ohni zkouška kamarádství podařila, ono to opravdové kamarádství tady bylo všude s námi!
Poslední den jsme si s počasím opět zalaškovali … Pršelo hned od rána. Nu což, aspoň nebyly vidět ty slzičky, že už je konec, že už nejsme indiáni a že musíme zase zpět do civilizace a do paneláků a … ještě pár dní a zase se sem vrátíme – na Zahajovačku, zas do toho našeho „Tuláckého ráje“…
Přečtěte si o nás
členství
Dveře otevřené mají u nás ale všechny skupiny lidí, kteří mají smysl pro humor, chtějí se scházet a souhlasí s ideály, které Duha naplňuje.
historie
Duha má za sebou více než 35 letou historii. Zajímá vás, jak v roce 1989 vznikala?