Jak vycvičit draka aneb podzimní prázdniny s Duhou AZ
Napsala Duha Alternativní zóna dne 10.listopadu 2015
Miroslav Kadlec, Michal Freiwald, Pavel Havelka, Petr Glajc ml.
Čtvrtek 29. 10. 2015 Je čtvrtek ráno. Přicházím na sraz a zdravím ostatní. Drobně mrholí. Naposledy si vduchu procházím seznam věcí, jestli jsem na nic nezapomněl...
"Prachy!!", přeruší mé myšlenky Katysh líbezný hlásek podobný pile na dlaždice.
Sotva doplatím, říká někdo, že autobus už je na křižovatce. Skutečně tam byl a během dalších pár minut se hustým ranním provozem prodral až k nám na parkoviště. Z něj vyskočil pan řidič Miloš (což jsme v tu chvíli ještě nevěděli) a začal do nákladového prostoru skládat batohy. Protože jsme vezli hodně jídla a dalších věcí, museli jsme pár batohů vzít na palubu a tak jsem strávil další 2,5 hodiny se svým 75litrovým mackem na klíně. Vozidlo bylo zatíženo tak, že místo světlé výšky by se u něj dal měřit spíše ponor. Kapitán Miloš však navzdory tomu zdvihl kotvy a vyplul severním směrem z přístavu jménem Žďár.
Cesta za okny rychle ubíhala a pro zahnání nudy jsme si vymýšleli různé kratochvíle. Měl jsem tu čest sedět jako mazák na zadní "čtyřce" (obdoba "pětky" z velkých autobusů) společně se staršími kluky. Pamatuju si, že jeden z nich vytáhl pytlík vlašáků a společně s ostatními se jimi začal ládovat. Několik těchto kulatých výživných nezbedů mu uteklo a vydalo se na cestu autobusem. Měli jsme strach, aby se některý z nich nezasekl pod brzdovým pedálem, ale naštěstí k tomu nedošlo. Jedna z menších holčiček zápasila s bezpečnostním pásem, který se ji podle jejích vlastních slov snažil uškrtit. Po marné snaze si jej odepnula a spoléhala se jen na umění pana řidiče a ochranou tyč ve výši zubů. Cestou jsme zastavili na benzínce. Toalety - hlavní důvod zastávky - byly bohužel právě mimo provoz. Velmi pozitivní bylo, že hned vedle se nacházela louka krytá z jedné strany polorozpadlou zdí a ze strany druhé stěnou bez oken patřící jakémusi autoservisu, na níž si každý našel místo k vykonání potřeby. Méně pozitivní bylo, že většina dětí si za toto místo mimoděk zvolila sací ventilátory klimatizací zmíněného servisu. Zastávku jsme proto raději neprotahovali, nasedli jsme do autobusu a vyrazili dál.
Bez větších komplikací jsme dorazili až do Dolní Moravy, kde jsme zastavili před místím obecním úřadem a domem kultury v jednom. Zde jsme měli bydlet. Vyskládali jsme proto batohy a odnesli je do budovy. Zatímco jsme si vytahovali karimatky a spacáky, odešla Katysh s mladým panem starostou (který nám budovu půjčoval) ukecat nějakou slevu. Starosta nakonec slevil tři stovky, takže byla asi opravdu přesvědčivá.
Po zabydlení jsme snědli oběd z vlastních zásob a připravili se na výlet. Vyšli jsme kolem kostela, minuli 2 hospody, zahradu s kachnami, vodou poháněné kolo, gorilu kříženou s ovcí vykukující z okna seníku a strom, který vypadal vlevo jako na jaře, uprostřed jako v létě a vpravo jako na podzim. Za božími muky skončila asfaltová cesta a my se vydali mezi dvěma elektrickými ohradníky po pěšině k potoku a od něj dál zase do kopce. Naším cílem byl pěchotní srub K-S 5 "U Potoka" přestavěný na muzeum. V případě války by byl obsazen 37 vojáky, měl by 2 protitankové kanóny s těžkým kulometem, další 2 dvojité a 1 samostatný těžký kulomet, 5 lehkých kulometů, 3 pancéřové zvony a kvalitní systém čištění vzduchu. Během provozní doby bychom většinu této techniky mohli na vlastní oči vidět. Protože však byl čtvrtek, pokochali jsme pohledem na 1700 metrů krychlových betonu, zahráli si hru s překážkovou dráhou a šli dál.
Katysh říkala, že ten velký pěchotní srub má kolen sebe "miminka"(= řopíky), tak jsme je hledali. Viděli jsme jich asi 7, se třemi se poznali zblízka a na jednom jsme si udělali společnou fotku. K tomu jsme si vybrali ten, který měl na střeše postavení komfortní lovecký posed. Před ním na louce jsme si zahráli hru na honěnou a pak se vydali pomalu zpátky do kulturáku. Cestou jsme viděli velkou úrodu žampionů, přešli pole podminované protipěchotními nášlapnými minami vz. 32-kravinec a minuli ještě jeden pěchotní srub.
Když jsme dorazili do budovy, šel někdo vařit jídlo, někdo byl s dětmi a celkově jsme odpočívali po výletě. K večeři byly fazole s klobásou a chleba. Když jsme jídlo zbaštili a umyli si ešusy, zahráli jsme si ještě Aktivity a šli pomalu spát.
Pátek 30. 10. 2015
Tak teda vstáváme. Je přesně 8 hodin ráno, vesničkou se line vůně čerstvého pečiva a my se pomalu klubeme z našich spacákových kokonů. Čistíme si zuby, potom krátké protažení a hurá na snídani; je vajíčková pomazánka, mňam! S nacpanými žaludky netrpělivě očekáváme, co se asi dnes bude dít. Půjdeme konečně na "bobovku"? Povíme si něco o dracích? Zahrajeme si nějakou hru?
Kdepak, jde se na výpravu! Všude kolem nás totiž ze země vystupují obrovské kopce a hory, obalené podzimními lesy a loukami, což tvoří ideální podmínky pro draky, kteří v takových lokalitách často hledají svá útočiště. S nadšením balíme svačinky do batůžků a vydáváme se plni očekávání vstříc nepoznanému. Musíme se sice prodírat mlhou tak hustou, že naše cesta připomíná radovánky v třímetrových sněhových závějích, ale zůstáváme plni optimismu, neboť velcí a mocní mágové na odpoledne slibují počasí, které bude pro výškové pozorování okolí příznivější. Beze strachu tedy metr po metru stoupáme vstříc našemu dnešnímu cíli – vrcholu Klepáč (1144m.n.m.).
Cestu si krátíme zlepšováním našich loveckých schopností, protože chytit takového draka není žádná hračka. Zkoušíme například, jak dlouho se takového draka – v našem případě stromu – dokážeme udržet, aniž bychom se dotkli země a páni, byla to pěkná makačka!
Nedaleko před vrcholem narážíme na samotný okraj naší krásné říše, a jelikož jsme tvorové zvídaví, nebojácně na krátkou chvíli překračujeme státní hranice a kocháme se krásami Polska, dosud nikým nespatřenými. Po zdolání našeho dnešního cíle zjišťujeme, že se počasí stále nezlepšilo, ba nám mlha i zhoustla. Zůstáváme ale plni elánu a stavíme na vrcholku nejrůznější pasti, do kterých bychom si takového draka mohli chytit. Při sestupu ještě zlehka posilujeme naše svalstvo pomocí přítahů na větvi a už hurá zpět na naši základnu, kde se k nám připojují poslední opožděné posily.
Po krátkém volnu a několika hrách se objevuje obrovský hrnec plný těstovin s masem a omáčkou – znovu mňam! Teď už jenom pár her a potom film o tom, jak si vycvičit vlastního draka. Film už skoro končí a my ..- co to? Přichází 2 naši průzkumníci se zprávou, že kousek od nás se jeden drak usadil a že by nebylo úplně od věci, se na něj jít podívat. Znovu se tedy soukáme do našeho maskovacího oblečení a následujeme naše zvědy k nedaleké sjezdovce, kde se po dvojicích vypravujeme takřka kolmým svahem za drakem, který přibližně v půlce kopce unaveně oddychuje. Je fakt obrovskej! Mává před námi křídly a mezi zuby mu plápolají plameny. Na důkaz naší oddanosti se postupně podepisujeme na listinu, nacházející se kousek od drakova útočiště a posléze se unaveni, ale zároveň také nesmírně šťastni vracíme na základnu, kde společně ještě sledujeme konec filmu.
Film končí, my si čistíme zuby, uleháme do spacáků a přemýšlíme nad vším, co se dnes odehrálo. Byl to fakt moc fajn den!
Sobota 31. 10. 2015
Sobotní ráno jsme odstartovali s písní na rtech a trsátkem na struně. Je ráno, pěknej den … Po vydatné snídani – největší úspěch slavila všemi dětmi oblíbená vajíčková a krabí pomazánka – zakončené perníkovým pozdravem od Lucysh jsme se začali balit na celodenní výlet. Oproti veškerým očekáváním jsme se zvládli vypravit dříve jak za dvě hodiny. Hurá! Venku se mezitím udělalo krásné, slunné počasí a my jsme si to s batůžky na zádech mašírovali k první zastávce a zároveň největší atrakci podzimní dračí akce: bobové dráze.
Senzace! Jedna jízda byla téměř všem málo, a tak se malí i velcí rozhodli pro nášup. Hladina nadšení dosahovala závratných výšin. „Nebude ti vadit,“ ptal se Mini řídící bob, „když pojedeme trochu rychleji?“ „Vopovaž se brzdit!“ zavřískla Niki.
Adrenalinu syti jsme vyrazili dál. A že byl den jako stvořený k výhledům do dáli, rozhodli jsme se pro výšlap nejbližšího vrcholu originálně nazvaného „Vyhlídka“. Teď jen kudy? Po krátké poradě jsme usoudili, že nejméně bolestivé bude Vyhlídku ztéci na přímo sjezdovkou. Lahůdka. Kiláček prosekaného svahu s třísetmetrovým stoupáním. Inženýrská sekce vedoucích dokonce vyčíslila úhel stoupání na třicet stupňů. Abychom předešli protestům či dokonce sabotážím výstupu ze strany dětí, rozhodli jsme se je namotivovat zábavnou hrou: která skupinka „dračích trenérů“ dosáhne nejdříve vrcholu, získá po „zkušenosti“ za „houževnatost“, jež si bude moci slavnostně vlepit do svého „trenérského listu.“ Frrr! Děcka vypálila vzhůru jako německý messerschmitt. Skupince Krýši, jenž se prozíravě obklopil převážně děvčaty, nestačil ani ostřílený matador vietnamské války Zlesi.
Spokojeni, že jsme jinak tříhodinový výstup zkrátili na půl hodiny, oddali jsme se obědu. A siestě. Na sluníčku. A s výhledem! Po zaslouženém odpočinku jsme zase pokračovali v cestě. Tu jsme si zpříjemňovali různými hrami na osvojení „dračích“ dovedností, jako například „propíchni soupeři balónek, aniž bys přitom Stratil svůj špendlík“, „poznej floru a uveď praktické využití“ či „roztrhej ubrousek tak, aby z něj šel uvázat řetěz“. Zvláště u druhé jmenované jsme dospěli k překvapivému zjištění, že všechna lesní flora je užitečná tím, že hoří: „Tak Krýšo, kolik toho máte?“ „Osm druhů, takže šestnáct bodů. Teda, pokud všechno hoří … Takže, tohle je choroš. A ten hoří. Tohle je smrk. A ten hoří. … A tohle je mech. A ten taky hoří.“
Slunce se chýlilo k západu, když jsme dosáhli Patzeltovy jeskyně. Vstup na vlastní nebezpečí. To je jako stvořené pro partu duháků ze Žďáru. Vedoucí, vybaveni svíčkami a čelyovkami, sestoupili až na samotné dno jeskyně a připravili tak cestu malým „dračím trenérům“. Všichni měli dostatek odvahy na to, vlézt do útrob jeskyně a tam po tmě, jen za mdlého plápolání svic vzývat „dračí dech“.
Pak hurá lesem, nelesem dál. Cestu k Mléčnému prameni nám ukazovaly kaskády Kamenného potoka a od něj jsme už po značce dospěli do Dolní Moravy. Pod bobovou dráhou jsme zaskočili na polévku. Mezitím se pomalu snesla noc. Krátkou večerní procházku do obecního úřadu, kde jsme měli základnu, nám děti zpestřily písničkami.
Zpátky v teple jsme si trochu pohráli, trochu i zahráli a zazpívali, zbaštili knedlo, zelo, vepřo, zkoukli Já padouch dvě a po ukolébavce se uložili ke spánku.
PS: Dle GPS uraženo 17,5 km s 1600 m převýšení včetně dvou jízd na bobové dráze. (Mapy.cz tvrdí 10,8 km a 1000 m převýšení, Google maps 12,8 km vzdušnou čarou, obojí bez bobovky.) Dle GPS min. výška 530 m, max. výška 1000 m, čas trasy 8:21 z toho 4:06 v pohybu. Maximální rychlost 35 km/h - to je bobovka. :-) Průměrná rychlost v pohybu i s bobovkou 4 km/h.
Neděle 1. 11. 2015
Úplně stejně jako předchozí dva dny vstávájí malí i velcí duháčci v osum hodin. Teda kromě Zlesiho a Katyshky, kteří si přivstali a jeli do nejbližšího Penny nakoupit snídaňkovou mňamku. Havizz je všechny probouzí pomocí další ze zásoby svých kytarových hitovek. Jdou si vyčistit zoubky a omýt obličeje a zalepená očka. Začínají si balit svoje spacáky a další věci rozházené po místnosti, ale Kačenka je drsným hláskem žene na snídani. Pitris zájemcům sype do misek trochu čokoládových kuliček a/nebo piškotů a vše zalívá mlíkem. A k tomu všemu jogurt dle vlastního výběru a horkej čaj s citrónem. To je pohoda...
Komplet najezení i s nášupem se trousí zpět ke svým spacím flekům a pokračují v soukání spacáků, mikin a baterek do útrob batohu. Dospěláci krouží kolem a při sebemenší nesnázi se snaží pomoct. Někdo je sbalenej vcukuletu, někdo si dává pořádně záležet na každým tričku, někdo teprve teď našel druhý kalhoty na ven a někdo konečně redukuje plochu, kterou okupují rozházené věci, na přijatelných 5 čtverečných metrů.
Neuklízející vedoucí a sbalená dítka využívají úžasného letně-podzimního počasí a jdou si zařádit ven před budovu. V nedalekém lesíku se neubrání kouzlu spadaných listů a hází je všude okolo, hlavně na sebe. Taky si staví domečky pro skřítky a vytváří nápadité společné fotky. Listí jim prostě nedá spát a tak vytváří oooobrovskou kupu a rozjíždějí tolik oblíbenou důvěrovku s drobnými prvky kosmonautiky.
Další hry na sebe nenechají dlouho čekat, a tak hrají i "Ukradni ovečku", teda vlastně tašku s listím. A že ovečka-taška skončí s utrženýma ušima, to nikomu nevadí. Vyplavený adrenalin je nutné udržovat, proto Katysh rychle přispěchá se zajímavou plácavou variací vybíjené. A mezitím celou dobu David pro všechny vaří obídek.
Dostatečně proslunění a vyřádění míří naposledy dovnitř, kde si vytahují svoje ešusy a lžíce a pouštějí se do gulášový polivajdy, kterou zajídají rohlíkama. Sníst dva a ještě se málem porvat o přebývající půlku rohlíku není vůbec žádnej problém, a to ani pro malé holčičky. Tak moc to je dobrý! Duháci po skvělým obědě ani chvíli neváhají a umývají ešusy, stoly a někteří taky sebe. Všecky zbylé věci ládují do batohů a vše vynáší ven, kde už drobnou chvilku čeká pan řidič.
A je to tady. Katysh vyhodnocuje celovíkendové snažení dračích trenérů, předává diplomy a sladké odměny. Následuje už jen poslední úklid a kontrola prostor, rozdávání zapomenutých a nalezených věcí. Pečlivé nakládání zavazadel ve stylu tetrisu. Příděl zdravé svačinky na cestu. Rozloučení se s automobilovými separatisty Zlesim, Pokym, Havizzem a Pitrisem. Soukání se do mikrobusu v pečlivě daném zasedacím pořádku. Zamávání budově okresního úřadu v Dolní Moravě. Výjezd. Poděkování Katysh. Spánek. Žďár.
Tak zas někdy!
Přečtěte si o nás
členství
Dveře otevřené mají u nás ale všechny skupiny lidí, kteří mají smysl pro humor, chtějí se scházet a souhlasí s ideály, které Duha naplňuje.
historie
Duha má za sebou více než 35 letou historii. Zajímá vás, jak v roce 1989 vznikala?